Příjemný a útulný obývák legendy

Návštěvy jako takové mají svá specifika. Existují ty zvané i nevítané, můžete u nich dobře popít a pobavit se, stejně tak se ale i celou dobu koukat na hodinky a říkat si, kdy už budete moci vypadnout.

Projekt "Elán v divadle" patří k pokusům, do kterých se slovenská legenda ještě nikdy nepustila. Jasně, už v roce 1998 absolvovala odpojené a velmi úspěšné turné "To pravé...", kde představila své hity v akustických a vyklidněných verzích, a podobně o dekádu později roztančila slavnou Carnegie Hall. Nový experiment je však něco úplně jiného hlavně proto, že se železné jádro kapely Patejdl-Ráž-Baláž nemůže opřít o kapelu za svými zády. Jak si už na koncertech unplugged Ráž na oko stěžoval, že je vše slyšet, tady to platí dvojnásob. Jakákoli drobná muzikantská či intonační nesrovnalost okamžitě vypluje na povrch a v komorním prostředí klubů ji ani nepřehluší masa diváků.

Navíc se kapela nespolehla jen na své léty provařené hity, ale do repertoáru zařadila i dávno zabudnuté písně "Neobzerajte sa pani Lótová", "Zabudnuté" či stále ještě relativní novinku "Kde si". Škoda, že poslední album "Anjelská daň" nedostalo větší prostor. Písničky "Smutný Ír", "Cikánka mi vyveštila z dlane" či poslední novinka z dílny kapely - muzikálová "Len kým tu si" - si doslova říkaly svojí atmosférou o zařazení do takového programu. Aranže všech písní byly díky nástrojovému obsazení klavír, kytara a tamburína doslova odřeny na kost. Samozřejmě věci jako obrovské pódium, světla, efekty, masivní projekce a divoké prostřihy kamer vzaly v prostředí malého klubu Blue Note v Novém Mestě nad Váhom, kde kapela 5. prosince 2012 tento disk natočila, taky za své, a proto mohla strašit obava, jestli nebude hrozit nuda.

Jako první písničku Eláni zvolili "Mám, kým nemám" ze svého třetího alba "3", a i když je krásná, tak na začátek je velice intonačně náročná a Jožo Ráž ji prostě příliš nezvládl. Naštěstí si jeho hlas velmi rychle sedl a s výjimkou pár drobností již zbytek koncertu odzpíval v typické pohodě. V písni "Neviem byť sám" si v průběhu klavírní vyhrávky do rytmu poklepal na hlavu, odboural se a dokonale popletl text celé písně. Celkově toto nedopatření ale vyznělo velmi mile, civilně a ukázalo, stejně jako i pár dalších nedotažení, že pánové jsou pouze lidé a nikoli bezchybné stroje.

Co kapele nikdy moc nešlo, a ani teď nejde, jsou dialogy a slovní propoje mezi jednotlivými písněmi. Na velkých koncertech či v halách je moc nepoužívají a hrnou jednu píseň za druhou, tady však tuto stránku nemohli ošidit a bylo vidět, že si moc jistí v kramflecích i přes napsaný scénář nejsou. Korunu tomu všemu nasadil i divně prostříhaný rozhovor s trojicí divaček, kterou si kapela vybrala z publika a pozvala na pódium k neformálnímu rozhovoru a vokálnímu doprovodu k písni "Vymyslená".

Jinak ale mistr velkých slov Jožo Ráž příliš nepřeháněl, když v jednom z rozhovorů řekl, že na konci těchto představení mají lidé slzy v očích a nechtějí je pustit z pódia (sami se můžete přesvědčit na aktuálním turné po ČR). Hlavní jsou totiž dobré písně a těch kapela za svoji už několik desetiletí dlouhou kariéru nastřádala takové množství, že by mohla hrát klidně jednou tak déle a přesto nudit nebude. Může jim dát jakýkoliv kabát, a i kdyby je zpívala jen s kytarou někde u ohýnku, lidé se hodně dlouho nebudou chtít rozejít. A to dnes dokáže málokdo.