Tradiční velký Majáles má už šestým rokem v Brně svého konkurenta, kterým je o několik dní dřív konající se Čarodějáles. Letošní ročník byl svým lineupem jasně koncipován jako sázka na jistotu v podobě dvou českých rockových legend a stejně tak poměrně konzervativní byl celkový lineup, kdy jsme se nedočkali třeba takřka ryze metalcore stage tak jako v loňském roce. Přesto bych akci rozhodně hodnotil jako vydařenou.

Vzhledem k pracovnímu dni jsem se do areálu dostal až se začátkem ceněných hiphoperů Prago Union, na které jsem byl jako člověk, jinak neholdující tomuto žánru, docela zvědavý. Bohužel, dopravní situace na dálnici měla za následek jen improvizovaný set živé složky formace, neb oba rapeři nestihli dojet včas. Regulérní set se tedy nekonal a tak nemám co hodnotit, musím ale ocenit pohotovost torza kapely, která v momentě, kdy už byla situace jasná, pozvala na pódium dva vtipné dobrovolníky a vystřihla si s nimi solidní freestyle.

Ještě za světla v devatenáct hodin odpálil svůj hodinový set legendární Pražský výběr, který aktuálně vystupuje v maximální možné původní sestavě, včetně obou bubeníků a Jiřího Tomka. Pokud srovnám s jejich listopadovou show pro natřískanou Kajot Arenu, tak toto vystoupení musím hodnotit jako slabší. Dáno to bylo jednak již zmíněným světlem, kdy nemohla vyniknout jinak dotažená světlená show, jednak Čokovými neustálými problémy s baskytarou a především faktem ořezaného časového prostoru. Pánům totiž sice už trvá delší dobu než se dostanou do skvělého tempa, pak v něm ale odehrají klidně dvouapůlhodinový koncert.

Díky festivalovému setlistu se tak pánové pořádně rozehřáli až s příchodem Klaudy Kryšpína za bicí a v momentě, kdy show dostála ty správné grády a začalo se stmívat, musel se Výběr žel bohu poroučet z pódia. Zatímco na svých koncertech momentálně kapela přehrává obě své desky od A do Z s daným bubeníkem plus zhruba půlhodinku dalších songů, nyní jsme se dočkaly jen výcucu 3-4 skladeb z každé fošny, což celkově působilo trošku rozháraně. Nedá se svítit, festivalový program je neúprosný. I tak Výběr předvedl své muzikantské mistrovství a silnou auru charismatu, která z něj vyzařuje. I když většina diváků asi jejich hudbu úplně nepobrala.

Následoval pro velkou většinu mladých diváků hlavní tahák festivalu – z Rock for people důvěrně známá trojice The Subways. Tato sympatická parta se snad narodila proto, aby hrála na multižánrových na open air akcích. Jejich jednoduchý energický rock s lehkým grungeovým závazem dokáže spolehlivě rozskákat rozmanité festivalové publikum. Nijak víc jejich tvorbu neznám a možná i proto mě tato přímočará muzika začala asi po čtvrté skladbě nudit, stejně jako po každém songu opakované děkování a skandování jména akce členy kapely v roztomilé češtině. Ze začátku milé, po chvíli už spíše iritující. Je to taková ta parta, u které se rozjaření studenti můžou vyblbnout, nic víc za tím nejspíš nehledejte. Svou roli na festivalu ale pro většinu přítomných rozhodně splnili.

Před vystoupením hlavní hvězdy akce, klasiky českého porevolučního poprocku Wanastowi Vjecy, jsem si ještě odskočil na vedlejší stage na šílenou kanadskou partu Koffin Kats. Naživo jsem ještě nikdy neviděl psychobilly punk a tohle mě teda dostalo. Tři týpci s číry hrající nekompromisní punk snad i s vlivy původního dřevního thrash metalu, kde hlavní zpěvák třímá v rukách místo baskytary mohutný kontrabas. Neuvěřitelný pohled pak byl vygradován v momentě, kdy tuhle basu položil na bok, kytarista si na ní takto stoupl a odehrál rychlé kytarové sólo. Prostě úlet.

Wanastovky pak nastoupili na stage s úderem jedenácté večerní a odpálili svůj set dvěma skladbami z poslední velmi nepovedené desky "Letíme na Wenuši", aby se publikum i kapela rozehřála až u dalších "Andělů". Kromě několika dalších věcí z poslední fošny jsme se samozřejmě dočkali i očekávaných klasik jako "Sbírka zvadlejch růží", "Tak mi to teda nandey", "Bedna od whisky" nebo sympaticky úsporně odehranou "Nahou". Překvapilo ale zařazení hned tří kousků od Lucie v podobě "Panic", "Lucie" a závěrečné "Dotknu se ohně", kdy hlavně poslední dvě jmenované mají pořád tu sílu a tíživou atmosféru. Z hlediska vlastní tvorby asi nikdo nečekal odehrání mě neznámé dřevní punkové věci, kdy pánové nasadili vskutku vražedné tempo. Kodymovci se představili ve své nové sestavě bez P.B.Ch., zato se zkušeným Tomášem Varteckým na kytaru.

Přesto ale všechno stojí a padá na principálu Robertu Kodymovi, kterému rádi odpustíte nějaké ty intonační nepřesnosti, protože jeho nezaměnitelná barva hlasu, nestárnoucí charisma a především nezpochybnitelné autorství mnoha zásadních perel historie české populární hudby zde stojí nad jakýmkoliv striktním hudebně-kritickým pohledem. I kdyby už nevydali žádnou desku nebo další neslanou nemastnou, na koncert si vždycky rád zajdu. Koncertně to tam totiž pořád je. Letošní Čarodějáles vsadil na jistotu bez nějakých větších experimentů v lineupu a vyšlo mu to. Počasí ideální, lidí tak akorát, příští rok by se ale pořadatelé mohli hecnout a pozvat nějakou hvězdu ze zahraničí.