Suzanne Vega se posledních několik roků věnovala kolekci "Close Up". Znovu nahrála a přezpívala své písničky a tematicky je postupně vydávala na čtyřech albech. Písničky oblékla do folkovější košilky než v originále a často je přiblížila do těch podob, v nichž je aktuálně prezentuje na vystoupeních. Nedošlo tedy k žádné radikální změně. Hlavní důraz byl na empatickém hlase písničkářky, ve skladbách se objevila ještě větší dávka porozumění, souznění a vzájemné harmonie.

To Jaromír Honzák spolu se Sissel Verou Pettersen posunuli tvorbu Suzanne mnohem dál a velmi významným způsobem. Honzák si písničky přearanžoval do svého světa moderního jazzu. Norská zpěvačka Pettersen dodala díky barvě hlasu studený a jakoby odosobněný pohled na ně. A spolu s polským bubeníkem Łukaszem Żytou, klavíristou Vítem Křišťanem a kytaristou Josefem Štěpánkem dokázali sebrat skladbám jejich vřelou atmosféru a umístili je do ledových plání. Přesně takových, skrze které k vám promlouvá obal ještě před tím, než vložíte CD do přehrávače.

Pracovat na takových coverech dává smysl. Nepřezpívávat znovu a přesto stejně známé písničky. Ale naopak je upravovat, nechávat se jimi inspirovat, adoptovat je a převychovat si je do své rodiny. A to, jestli se s nimi budete chtít potkávat, pak záleží jen na tom, z jaké rodiny pocházíte právě vy. Honzák a Pettersen otiskli v hudbě Suzanne velmi významný kus sebe sama. Skladbám dali de facto více než sama autorka, která tu jen přinesla papír, jenž byl následně obarvován i přehýbán.

Výsledkem je vlastně hodně střídmé přetvoření světa Suzanne. Chybí tu hravost (čestnou výjimkou je "Solitaire"), důraz se klade hlavně na hlas Sissel a ponurou náladu dávno zapomenuté krajiny někde na konci světa. Ani Honzák se tu nesnaží výrazně exhibovat nebo na sebe strhávat pozornost, takže se dá předpokládat, že této výsledné náladě bylo podřízeno vše.

A teď záleží na tom, co v tvorbě newyorské písničkářky hledáte. Já osobně prahnu právě po naději, která je v jejím projevu všudypřítomná. Po velkém srdci. Přesně po tom, co dokázali tvůrci této desky upozadit na minimum. Takže i když je technicky, řemeslně i invenčně velmi dobře nahraná, nové aranže jsou zajímavé a působivé, přesto se nezbavím pocitu, že duše, co se ve skladbách schovávala, zmizela. Zamrzla a nikdy neroztaje, alespoň ne při poslechu "Blood Sings".