Najít své vlastní kulturní kořeny. Zpěvačka, kytaristka a skladatelka Marta Töpferová se vydala na albu "Milokraj" po stopách svých předků. Po více než dvaceti letech života v Americe měla totiž pocit, že v její tvorbě cosi chybí. Po několika velmi úspěšných albech ovlivněných latinou udělala pořádný úkrok stranou a společně s kontrabasistou Tomášem Liškou stvořila desku, na níž vzkřísila motivy známé z tradiční moravské lidové hudby. Pomyslnou svěcenou vodou se jí přitom stal moderní jazz.

Díky Liškově vlivu a zkušenostem se poměrně nesourodé žánry spojily přirozeně (byť místy složitě) a s obdivuhodnou lehkostí. Originální, lehce stravitelné a přitom hlubokomyslné melancholické skladby půvabně reflektují stesk autorky po domově, její hledání identity i radost ze života plného překvapení (čili smíření). Do emigrace odešla jako třináctiletá, tudíž vlastně nedobrovolně, což jejím hudebním vzkazům dodává na neskrývané a přitom tajuplné čistotě.

Bolest ze ztráty domova je katalyzátorem života, výtek či výčitek tu najdete poskrovnu. Zatímco na oceňovaných albech ze světa world music se s vervou vyznávala z lásky k novému americkému domovu, "Milokraj" Töpferovou představuje ve světle zcela opačném. Coby křehkou bytost, místy opuštěnou, odmítanou, rozpolcenou, smutnou, zmatenou. Jako by se tu (s trochou nedůvěřivého strachu) otevřela cesta do druhé části zpěvaččiny osobnosti, která přiznává i negativní stránky svého složitého životního osudu.

Částečně za to ale jistě může právě moravská lidovka, která sama o sobě v sobě ten tragický teskný podtón nese. Už když se v úvodu první skladby "Selene" rozezní pořádně cimbál a Marta Töpferová do něho vzápětí vpluje se svým sametově hebkým hlasem, síla hudebních emocí je až překvapující. Z jednoduchých popěvků se díky aranžím stávají právoplatné skladby, původní autorské texty sice dodržují některé tradice (používání nářečí, zdrobnělin i témata odkazují k původní lidovce), nicméně díky větší poetičnosti používaného jazyka nepůsobí banálně. Dokonce ani slova jako měsíček a hvězdičky nevyznívají na "Milokraji" trapně a dětinsky.

Oproti jiným zpěvačkám totiž Töpferová v lidových motivech nepůsobí jako rozverně roztančená vesničanka, naopak. Její sofistikovaně používaný hlas, kterým melodie hladí a uklidňuje (když se pouštějí do nervózně budivých poloh) a uzavírá je tím do téměř dokonale kompaktního celku, v písních jasně dominuje. Na rozdíl třeba od muziky Zuzany Lapčíkové si "Milokraj" ale zároveň nenárokuje novátorské umělecké ambice, takhle prostě nezní experiment, tápání ve tmě.

Takhle vypadá vytříbená komunikace mezi silnými osobnostmi, které se akceptují a mají si navzájem co nabídnout, čímž v neposlední řadě obohacují své posluchače. Lidové motivy doplňují složité jazzové aranže, v nichž se rádi necháte unášet hravým zvukem kytary Davida Dorůžky, Liškova kontrabasu a Palúchových houslí... A čtyřstrunné jihoamerické kytary cuatro, kterou Töpferová neodložila ani tentokrát. Kdo by býval řekl, že její zvuk do lidových motivů Slovácka a Moravy tak skvěle zapadne? Pro mě osobně další pozitivní překvapení.

V některých momentech album ale přece jen na své síle trochu ztrácí, což paradoxně možná způsobilo muzikantské nadšení jeho autorů. V těch dvanácti skladbách narazíte na momenty, kdy se z písniček stane na chvilku muzikantská exhibice. I když je nutno přiznat, že v jazzu je tenhle postoj naprosto právoplatný, na "Milokraji" jsou ty momenty spíš rušivé ("K ránu", "Na lipovej stráni"). Výjimku tvoří snad jedině housle, jejichž tklivého hlasu si užijete třeba ve skladbě "Lastověnko, kam to letíš?".

Podtrženo a sečteno, "Milokraj" je album, které na české hudební scéně chybělo. S odstupem a nadhledem se dívá na minulost a hrdě se chlubí národními tradicemi, které pomalu, ale jistě upadají v zapomnění. Díky Lapčíkové, Töpferové, Liškovi a jim podobným ale přece jen alespoň v náznacích doputují jejich zbytky mezi široké (a mladé) publikum zvyklé na popové popěvky a konzumující hudbu bez ohledu na kvalitu či původ. Snad tam jejich krása nezajde na úbytě.