Při nedávné recenzi posledního alba skupiny Neřež "Ještě jednou" jsem vyslovil mírný stesk po letech "starého" Nerezu, po letech, kdy vedle vpravdě geniální dvojice Zděněka Vřešťála a Víta Sázavského vystupovala ještě jedna, zcela rovnocenná a nepostradatelná osoba, jejímuž podílu na výrazu a duchu původního Nerezu se od té doby nikdo nevyrovnal..., ano, není řeč o nikom jiném, než Zuzaně Navarové. Aniž by bylo třeba jakkoli shazovat či nedoceňovat druhou fázi společného činění Sázavského s Vřešťálem, tedy tu po odchodu Navarové, kdy název kapely použitím jednoduché hříčky transformoval v Neřež, je třeba před původním Nerezem hluboko smeknout. Písním jejich desek, s trochou nadsázky, neschází nic. Jsou synonymem ideálního poměru jednoduchosti a funkčnosti, dokonalého sladění čistých, přehledných aranží s plně autentickým výrazem a odpovídajícími texty.

Recenzovaný výběr představuje průřez všemi pěti nosiči, které pod hlavičkou Nerezu vyšly; respektive třemi regulérními alby ("Masopust" /1986/, "Na vařený nudli" /1988/, "Ke zdi" /1990/), živým koncertem z roku 1993 ("Stará láska Nerez a Vy") a vzpomínkovou deskou sestavenou ze starých nepublikovaných písní "Co se nevešlo" /2001/. Těžko hodnotit, jestli by se dal výběr sestavit jinak, nebo by kombinace jiných písní vyzněla lépe, jisté je, že na kompilaci Nerezu bude vždy něco scházet. Podle zastoupení jednotlivých desek na "Nej nej nej" by se mohlo zdát, že za nejvýznamější jeho tvůrci považují hned první nosič "Masopust" (zazní zde plné dvě třetiny), zatímco dalším dvěma albům přikládají menší význam (z "Navařených nudlí" už se na výběr nedostala ani polovina, ze "Zdi" se protlačily jen tři písně), což skutečnou realitu, ve které je každá deska podobně "silná", zkresluje. Studiové desky Nerezu jsou si po všech stránkách blízké a velmi vyrovnané (když už opustím subjektivní pocity z toho, že hudebně i aranžérsky postupně vyzrávaly k dokonalejším tvarům), proto se mi jeví nepoměrné zastoupení jednotlivých alb jako nespravedlivé, či chcete-li nereprezentativní.

Čili. "Nej nej nej" starých Nerez je výtečnou deskou a v přívlastcích, které by její obsah popisovaly, by skutečně předpona "nej" figurovala frekventovaně. Pro člověka, který Nerez zná minimálně, je to album maximálně vhodné, přinejmenším jako základ pro potenciální vlastnictví řadových desek. Pro ty, kteří kapitolu s Nerez uzavřeli v době jeho rozpadu, je to vhodná připomínka nadčasovosti a stálé aktuálnosti dnes i více než patnáct let starých písní. Těm, kdo doma vlastní staré LP nosiče, udělá výběr radost už jen částečnou, zvláště při pomyšlení, že možnost získat 3CD s pětatřiceti skladbami (a třemi bonusy), které kompletuje všechny tři oficiální studiové nahrávky Nerezu, už jednou dostali v roce 1995. I tak je současné vydání výběru počinem ušlechtilým a už kvůli prvním dvěma nadneseným skupinám má cenu ohromnou.

P.S.: Zejména u kompilace, natož původních LP nahrávek, vyznívá okénko s upozorněním "CD nelze přehrát na PC" více než směšně (nehledě k faktu, že přehrát dík šikovným českým ručkám lze, ale až po nezbytném přepálení...)!