Od prvních tónů, zvuku kytar, není pochyb. Legenda gotického rocku konce 80. let je po pěti letech zpátky. A v plné síle! Jako kdyby někdo vrátil čas o patnáct let zpět a vy jste poslouchali alba "Gods Own Medicine", "Children" nebo "Carved In Sand". Energické kytarové riffy, melodie, atmosféra, zpěv Wayna Husseyho. Ti, co zažili, vědí, těm, co ne, možná postačí chabý popis "melodická rocková hudba".

Tady by mohla recenze končit a příliš nic by se nestalo. Ale nejen kvůli tomu, že by to asi nestačilo šéfům, se desce podívám blíž na zoubek. Na rozdíl od posledního alba "Blue" z roku 1996, které se snažilo o trochu úkrok stranou od typického zvuku skupiny a částečně se mu to podařilo (a skončilo na rockové poloze bez možná trochu umělého, ale tak příhodného, přívlastku gotická), je tahle deska opravdu jednoznačný krok zpátky (na jistotu?). Než začneme podezírat Husseyho a spol. ze snah jen vydělat na nostalgii, je dobré se podívat na to "spol.". Na nové desce totiž hraje téměř stará sestava, především se po deseti letech vrátil basista Craig Adams, který mezitím hrál hlavně s Cult. A přitáhl sebou i kolegu, bubeníka Scotta Garretta (ostatně už jste je určitě viděli na koncertě v Akropoli). Kromě Husseyho tak sestavu z předchozích dvou desek (překvapivě chybí Mick Brown, který hrál až dosud na všech deskách) zastupuje pouze kytarista Mark Gemini Thwaite, který se styl Mission měl čas naučit. Stejně bych ale trochu sázel na spojení staré dvojice Adams-Hussey, která má na svědomí návrat ke kořenům. Ty tentokrát ze země prakticky vůbec nevytrhává nějaké využití elektroniky, které tak vadilo některým fanouškům (mě ne) na albu Masque z roku 92, odbyde se použitím naprogramovaným bicími v "Lay Your Hands On Me" a sem tam zvukem, jako na začátku skladby "Shine Like The Stars", případně lehce vokodérem upraveným hlasem v kratičké "To Die By Your Hand".

Prostě fakt klasika. Jenže těm, co mají tyhle "misionáře" naposlouchané, nemůže ujít, že některé skladby připomínají své starší kámošky (např. "(Slave To) Lust" "Afterglow" nebo "Dragonfly" "Butterfly On The Wheel"), a to tak že hodně. Těžko chtít nepodobnost, starého psa novým kouskům nenaučíš, říká se tomu třeba "zachování stylu", ale tady mám pocit až samovykrádání. V druhé půli alba se tenhle pocit už vyskytuje méně. Jenže co jsou platné tyhle výtky, když stejně skladby chytí. Kromě spolehlivých výkonů spoluhráčů je nutno speciálně vyzdvihnout zpěv Husseyho, který je opravdu ve formě, v (před)poslední "In Denial" (je v ní totiž ještě po minutovém tichu vložen bonus) jde do výšek skoro až ThomYorkovských. Texty nejsou žádné dylanovské perly, všechny jsou o vztahu k ženě či ženám, ale k muzice sedí.

Tak nevím. Přes výhrady k natahovaným délkám skladeb, k čemuž měli vždycky sklony, zvláště v posledních dvou, a celkově i délce desky, skoro až protivné oddrhovačce "Happy" (připomínající slabou "Who Will Love Me Tomorrow?" z "Masque") a samokopírovacím momentům (nebo je recyklace vždy správná?), nelze The Mission upřít umění napsat opravdu chytlavé rockové skladby se zvláštní atmosférou. A takových kapel zas tolik není, ať si budou dělat z té škatulky legraci nebo ne. Jako připomenutí skupiny po dlouhých pěti letech tak desku beru (vy jste ještě nepoznali, že jsem jejich fanoušek?), ale pro příště bych uvítal trochu snahy zariskovat a vyzkoušet i trochu jiné postupy, to víte, zároveň se snažím být trochu objektivní recenzent, dlouho jsem váhal mezi sedmičkou a osmičkou.

Album: The Mission - Aura
Hodnocení: 8/10
Celkový čas: 67:56
Skladby: Evangeline, Shine Like The Stars, (Slave To) Lust, Mesmerised, Lay Your Hands On Me, Dragonfly, Happy, To Die By Your Hand, Trophy / It Never Rains..., The Light That Pours From You, Burlesque, Cocoon, In Denial, "utajený" bonus Frozen