Rob Zombie je král toho nejzaplivanějšího, nejšpinavějšího a nejameričtějšího rock'n'rollu na světě. To je zkrátka fakt. A ač by se mohlo zdát, že tohle není zrovna titul, o který by kdekdo stál, on je na to pyšný a svou roli plní dokonale. Žádné hraní si na uznávaného pseudoumělce, raději hned na objasněnou své skladby pojmenuje "Teenage Nosferatu Pussy" či "Gong Gang Gong De Do Gong De Laga Raga" a vše je zřejmé hned v počátku.

Rob Zombie si odskočil po natočení minulé desky "Hellbilly Deluxe 2" k filmaření, aby natočil další béčkový hororový majstrštyk (konkrétně "The Lords Of Salem"), který se brzy dostane do (snad i našich) kin. Teď si však můžeme naplno vychutnat jeho hudební produkci, neboť na pultech obchodů přistála nová, již pátá deska s názvem "Venomous Rat Regeneration Vendor". A jak už jsem poznamenal, můžeme se opět těšit na tu nejšílenější hororovou jízdu, kterou jinde na hudební scéně jen těžko najdete. Novinkou v sestavě je pak účast bicmana Ginger Fishe, který hrával v kapele Marilyna Mansona či v industriálně metalové formaci Powerman 5000.

Výborný je hned otvírák "Teenage Nosferatu Pussy" plný béčkové hororové dramaturgie, podladěných kytar a hlavně charismatického drsného vokálu samotného Zombieho. Jako druhá následuje singlová "Dead City Radio And The New Gods Of Supertown", k níž je natočen i bizarní videoklip plný podivných postav, mezi kterými i divoká vizáž samotného frontmana zaniká. I když není tato pecka tak hitová jako minulé singly "What?" a "Sick Bubblegum", společně se zbytkem alba tvoří daleko vyrovnanější počin než minulé "Hellbilly Deluxe 2". Pokračování úspěšné jedničky i přes výrazné tanečně rockové hity strádalo. Důvodem byl značně nevyrovnaný obsah a některé skladby velmi zanikaly, což ve výsledku na kvalitě desky zanechalo dost negativní stopu. Oproti tomu "Venomous Rat Regeneration Vendor" je silná deska od počátku až do úplného konce a slabé místo nenajdete ani při bedlivém naposlouchávání. Společným jmenovatelem však zůstává již tradiční taneční rytmus slyšitelný téměř v každém momentě. Výjimku snad tvoří pouze píseň "We're An American Band", která se nese v melodičtějším a klidnějším duchu a nemá typickou hororovou signaturu jako skladby zbylé. Kromě tohoto lehčího výletu už posluchače nic nepřekvapí a při poslechu desky se tak ocitne na té nejlepší záhrobní disco party, kterou by svět živých nikdy okusit nemohl.

Dobře. Rob Zombie nepřichází vůbec s ničím novým, neboří hranice žánru, neexperimentuje ani se nesnaží svůj rukopis posunout dál. Novinka naopak působí jako vyvrcholení jeho hudebně uměleckých ambicí a dosavadní práce. Jako by se právě zde střetl bod A a bod B, vše zapadlo do sebe a vznikla ta rocková apokalypsa, po které vždycky tolik toužil. Když si poslechnete "Rock And Roll (In A Black Hole)", nemůžete nesouhlasit. V jednoduchosti je síla. Tato ohraná fráze teprve teď dostává nový a skutečný rozměr. A ani tentokrát si nenechal ujít trochu té své filmové teatrálnosti a nechybí tak různé mluvené vsuvky mezi jednotlivými stopami, které celý koncept skvěle dobarvují.

Celá deska je nacpaná koncertními hity, u kterých si již teď lze představit, jaký pekelný kotel se bude vařit pod pódiem (ještě aby taky zavítal k nám), avšak při cestě autem bych desku k poslechu rozhodně nedoporučoval, hrozí totiž rychlá jízda, která by nemusela skončit vůbec dobře. Jestli mám nějak v krátkosti páté sólové album tohoto multiumělce (režisér, scénárista, producent, muzikant) ohodnotit, musím chtě nechtě mířit na posty nejvyšší. I po desátém, jedenáctém poslechu nepřestává deska bavit a stále je na ní co objevovat, stále překvapuje a neztrácí na šarmu. Svými nápady se zcela jistě vyrovná debutové "Hellbilly Deluxe" a svou přímočarostí a jednoduchostí ji lze srovnat s deskami původní, dnes již zaniklé kapely White Zombie. Doufejme, že až se opět vyřádí na dalším připravovaném filmu, který by se měl odehrávat v prostředí kanadsko-americké NHL, vrátí se zpět s dalším albem a opět nás svým laciným a morbidním rock'n'rollem uhrane. Pokud tohle je peklo, tak hurá do něj!