Na rozdíl od prvního koncertu si tentokrát Eros Ramazzotti s sebou nepřivezl žádného předskokana. Jednoduše krátce po osmé, kdy ještě hala vypadala poněkud poloprázdně, se setmělo a před scénu, která zatím za jakýmisi bílými stěnami skrývala věci netušené, vyšel sám jen tak s kytarou a spustil první písničku. Už při ní se ale začaly dít věci, které naznačily, že podobně jako před třemi roky bude vizuální stránka koncertu opět výborná a bude výrazným prvkem celé show.

Už při té první písničce se na zmíněné stěny začaly promítat různé projekce a se začátkem té druhé se vše zdvihlo nad scénu a odhalilo skládačku, která pak z celé show udělala úžasně organické a živé představení. Základem byl velký hranol čtvercového tvaru usazený na...hm, jak to říct slušně... na koso, v němž byly zasazené ještě dva menší. Tento velký čtyřboký hranol pak doplňovaly ještě čtyři menší trojboké do čtvercového tvaru nad celým pódiem. Všechny tyto hranoly pak během celého koncertu měnily polohu proti sobě, natáčely se a především všechny jejich plochy natočené k publiku byly zároveň i promítacími stěnami. Nevím, zda si to z tohoto popisu dokážete představit, ale výsledek byl impozantní. Vše bylo navíc doplněné o originální a hodně povedený design světel. Člověk měl pak příjemné dilema, zda dřív sledovat scénu nebo charismatického Itala a jeho mančaft.

Proč mančaft? Nevím, zda to byl od Erose Ramazzottiho, jakožto fotbalového fanouška, záměr, ale když k němu samotnému připočítáte tři kytaristy, jednoho baskytaristu, dva klávesisty, stejný počet vokalistek a saxofonistu, dostanete fotbalový tým. Tedy skoro - s jedním vyloučeným hráčem. Ne snad, že by bylo pravidlem více muzikantů - lepší hudba, ale tady klidně napíšu, že s takovýmto obsazením byl zvuk excelentní - a to co do technické kvality, tedy alespoň v místech, kde jsem stál já, tak i do jeho bohatosti, hutnosti a zároveň ale i pestrosti a plastičnosti. A ani devět muzikantů v některých písničkách Erosovi nestačilo a každou chvíli bral sám do ruky kytaru a doplňoval kapelu za sebou, přičemž rozhodně nebyl pouze do počtu.

Během turné Ramazzotti propaguje svoji aktuální desku "Noi", která je, jen tak mimochodem, opravdu povedená. Vůbec tak nevadilo, že sedm písniček z něj tvořilo kostru celého koncertu. Naprosto s přehledem totiž zapadly mezi hity jako "Stella Gemella", "Piu che puoi" nebo "Se Bastasse Una Canzone". Bezmála padesátiletý zpěvák se nebál jít ani do poměrně vzdálené historie, kdy směskou hned pěti písniček zavzpomínal na první tři desky své kariéry.

Jeho věk byste mu nehádali ani náhodou. Nevím, jak to dělá, ale nejenže vypadá, jako by mu bylo stále sotva čtyřicet, ale je stále italsky temperamentní, zpívá bez sebemenšího zaváhání a věřím, že oblečený v džínách a tričku k turné s nápisem PRAGUE na zádech dokáže rozpálit do ruda nejednu fanynku. Zvlášť když k tomu přidá ještě několik romantických balad jako třeba "L'aurora", kterou zpíval jen s akustickou kytarou, nebo "Un'altra te", kterou dal a capella. Moc těch balad ale vlastně ani nebylo. Chyběla například u nás dosti známá "Per me per sempere". Dost často sice písnička jako balada začala, ale následně se rozběhla do svižného, nebaladického rytmu. Podstatnou část selistu navíc tvořily songy, kde se italský pop prolínal s rockem a dalšími styly.

Celkem i s přídavky zahrál během dvou hodin bezmála pětadvacet písniček a nedá se říct, že by nechával publikum nějak vydechnout. Celý koncert měl neskutečný spád, výbornou dramaturgii a přitom vše působilo tak nějak italsky lehce, jako správná pasta. Myslím si, že jsem rozhodně nebyl sám, kdo se ten večer skvěle bavil. Jedinou chybkou byla, stejně jako minule, italština. Ačkoli by si publikum rádo s Erosem zazpívalo, nějak to nešlo. Snad jen první řady, které zřejmě tvořily čeští Italové, něco málo zachránily, ale jinak to byla slabota.

Diváků navíc oproti minulému koncertu přišlo o něco méně. Ochozy byly sice slušně zaplněné, dokonce byla otevřená i část nejvyššího patra, nicméně především plocha k stání byla nezvykle vzdušná. Alespoň, že se diváci po ní pěkně rozprostřeli, takže nepůsobila příliš prázdně. Občas to bylo na potlesku znát, ovšem ve finále, kdy začal Ramazzotti sázet hity jako "Fuoco Nel Fuoco" nebo excelentně gradující "Cose della vita", publikum výrazně ožilo a o přídavky si řeklo poměrně nečekaným rambajsem. Vše dokonale vyvrcholilo s poslední "Piu bella cosa", kdy celá O2 arena stála na nohou a zpívala s Erosem italština neitalština jako o život. Dovolím si tvrdit, že v tu chvíli ti pánové, kteří šli na koncert pouze jako doprovod svých drahých poloviček, rozhodně nelitovali.

Jak je zřejmě patrné z předchozích řádek, Eros Ramazzotti v Praze předvedl výbornou show, a to jak po stránce vizuální, tak i hudební. Jistě, jeho hudba není žádné extra umění, ale na tom přece vůbec nezáleží. Daleko důležitě je, že z jeho vystoupení bylo vidět, jak on sám hudbu miluje, že ji dělá setsakra poctivě a že své fanoušky nehodlá o nic ošidit, i když nepřijdou v takovém počtu, jaký by si třeba zasloužil. Letošním koncertem dokonale trumfl ten první a nezbývá než doufat, že se nenechá menší návštěvou odradit a že se za nějaký čas opět ukáže.