Pojďme to vzít od začátku. Momentálně jste vydali album "Happiness Of Postmodern Age", ale kterou z vašich desek vnímáte jako hudebně nejpropracovanější?

Matěj Ruppert: Pro mě byla hudebně nejzakuklenější asi druhá deska "Save The Robots". Tam jsem vnímal, že jsme se oproti debutu "Why Be In When You Could Be Out" hodně posunuli. Ale vždycky jsem měl pocit, že to, co děláme, je super.

V roce 2005 jste vydali DVD "Lazy Youth Old Beggars" se spoustou exkluzivního materiálu. Mimo jiné obsahovalo dokument, ve kterém jste skupinu rozdělili na dvě frakce. V té první jste byli vy dva s Romanem, v té druhé zbytek kapely. Platí to pořád?

Pavel Mrázek: Tam byly dva rozhovory, jeden veselej a jeden negativní. A v nich se mluvilo o "Svatý trojici", která tu kapelu táhne: Roman, Matěj a já. Roman je skladatel, všichni tři společně řešíme klipy, náměty textů, plakáty atd.
Matěj: Když to hodně zjednoduším, to rozdělení je podle toho, kdo v kapele nejvíc pracuje. Roman, Pavel a já se o ni nejvíc zajímáme, kam ji posunout, s kým udělat rozhovor apod.

Vašemu kytaristovi Oldovi Krejčovsovi se teď poprvé podařilo na desku propašovat svou písničku "Realistic Romantics".

Matěj: Ano, Olda napsal ten riff, ze kterého píseň vychází.

Jste spíš realisti, nebo romantici?

Matěj: Právě že realističtí romantici.
Pavel: Jak kdo, třeba Matěj, který nemá děti, může být romantik úplnej. Ale pro nás, co děti máme, se už ta romantičnost kříží s tlakem reality. Člověk už nemůže jenom koukat do dálky a vymýšlet kraviny. I když oproti člověku, co musí chodit denně do práce, máme možnost snít pořád větší. Protože nechodím denně do práce, mám sice čas, ale děti mi to trochu hatěj (smích).

Ve vašich textech se poměrně často vyskytují slavná jména - výčet kytaristů v "Amp on 11", Michael Jackson v "MJ Is 50", na novém albu zmiňujete Billa Warda a Bryana Ferryho. Nechcete náhodou, aby si vás zmiňovaní muzikanti všimli?

Pavel: Tak třeba zrovna "MJ Is 50" není úplně oslavná, ta vznikla v sobě jeho zašlé slávy. "Amp On 11" je zase fórek pro kytaristy, protože zesilovač je vždycky do desíti, ale oni hrajou hlasitě jako na jedenáctku.
Matěj: Ano, je to legrace z kytaristů, že hrajou strašně nahlas a pořád všude cpou svoje sóla.
Pavel: Ale v případě Bryana Ferryho je to naopak, to je náš velkej oblíbenec, a proto jsme ho chtěli zamontovat do písně, která je takové srovnání našeho života za komoušů a jeho kariéry. Je to taková osobní, generační věc.

Tenhle song jste spolu se Supraphonem vybrali jako singl, myslíte, že má šanci nalákat mladé posluchače?

Pavel: Takhle my neuvažujeme. Když chceš nalákat mladý lidi, musíš znít jako Katy Perry nebo Rihanna. Musí to být otravný a patetický. Hodně přepíčený. Vystrkování poprsí a prdele.
Matěj: A když je to v češtině, tak tam musej být křídla nebo plameny. Nebo mýdla (smích).

Název vaší nové desky v překladu zní "Štěstí postmoderní doby". Co to pro vás znamená?

Pavel: Je to spíš diskuzní otázka. Jak je kdo šťastnej, jestli směřujeme k lepším zítřkům, jestli nám něco nechybí. Nebo jestli je všechno jenom o tom, jít do práce, v pátek se ožrat a v sobotu nakupovat. Přitom na druhým konci planety žijou lidi v podmínkách středověku. Nebo jestli jsou na tom nejlíp muslimové, kteří mají třeba ještě nějaký ideály, mají tu berli, že vědí, proč co dělaj. Těch otázek je spousta a nevíme, jak to je.

V traileru, který jste vydali, v bookletu i v klipu k "Midlife Punk’s Dilemma" se objevuje tajemný kufřík. Co obsahuje?

Matěj: Ten booklet je takový minipříběh, jak templáři přijedou letadlem ze svýho časový ho období, a v tom kufříku se skrývá nějaký bohatství. To může být třeba Svatý grál, to je jedno. A pak se setkaj s jedním businessmanem a vymění jej s ním za bohatství naší doby, a to je penicilin. Protože i banální infekce tě tehdy mohla zabít.

A jak mám poznat, že je v té ampulce penicilín?

Matěj: To poznáš, když si otevřeš booklet, tak tady na straně sedm... aha, ale oni to na tu ampuli nedali.
Pavel: To je schválně, s Romanem jsme řešili, že to tam nedáme, aspoň se bude každej ptát.
Matěj: Takže to poznat nemůžeš, protože ti to musíme říct. (smích)

Máte venku první klip k songu "Midlife Punk’s Dilemma". Jeho text je v podstatě o krizi středního věku, už se vás dotýká?

Matěj: Mě ještě snad ne. Ani Pavla podle mě ne.
Pavel: To bys mě měl vidět, když jsem sám doma a lezou tam po mně psi a kočky.
Matěj: Tos měl ale vždycky, to není věkem. Prostě nenávidíš zvířata. (smích)
Pavel: Ne, já mám rád zvířata, ale v lese. V hledáčku kulovnice (smích). Ono se to týká toho, že jsme v kapele pozdní otcové. V sedmatřiceti jsem měl první dcerku, a pak se všechno změnilo. A to je právě to dilema pankáčů v klipu, že jestli jsi byl předtím nějakej drsnej, ty děti to v tobě zlomí. Ale v textu je to naopak, až budu starší, budu drsnější.
Matěj: Mě napadl jeden zpěvák, kterej to celej život strašně řešil.
Pavel: Dan Hůlka? (smích)
Matěj: Já myslel Karla Gotta. (smích)
Pavel: To je pravda. Ten aspoň někoho zplodil, ale Dan Hůlka si ještě ani nenašel holku. (smích)
Matěj: Každopádně, já tu krizi právě hodlám překlenout právě tím, že si pořídím dítě.

Další klip, který jste dotočili, je k songu "Rockin‘ At The Lobby Bar". O čem bude?

Pavel: Esesáci Orion, Vladimir 518 a Kato jedou z mejdanu. Cestou se jim stane taková nepříjemná věc, že je přepadnou partyzáni a odvlečou je do nějaký díry. Tam je zmučej, zastřelí a hodí do jámy. Prostě přesnej opak lobby baru, partyzánská mučírna.
Matěj: Taky už máme natočenej klip s Ivanem Trojanem, Kristýnou Liškou Bokovou a Karlem Heřmánkem, ten bude na "Up To Speed Now". A plánujeme ještě minimálně další dva.

Na desce máte poměrně netradiční hosty, jak došlo na spolupráci s Ivanem Mládkem?

Matěj: Já se s ním znám od vidění, protože jsem si při studiích přivydělával v "Čundrkántry show" jako asistent kamery a moje maminka tam dělala kostymérku. Ale Ivan nás vždycky všude chválil, tak jsme ho jednou oslovili jako hosta na koncert do Žlutejch lázní. Potom jsme často zkoušeli v jedný hospodě u Berounky v Černošicích, kam Ivan chodí na pivo. Proběhl super mejdan a tam jsme to upekli. Navíc ho máme všichni strašně rádi. To by byl třeba skvělej prezident. Znáš snad někoho, kdo by neměl rád Ivana Mládka?

Dalším hostem byla Joan Baez, která s vámi vystupovala i na vánočním koncertě. Poprvé jste se na pódiu setkali před dvěma lety na Národní třídě v rámci oslav 20 let bez opony. Měli jste příležitost s ní strávit čas i v soukromí?

Matěj: Bohužel moc ne, já mám vždycky strach, abych toho člověka moc neotravoval. Když tu v prosinci byla, tak nás sice zvala na večeři, ale my jsme zrovna hráli v Košicích. Já si Joan strašně vážím za to, co udělala pro Českou republiku i pro Václava Havla. Propašovala ho v roce 1989 na pódium, když ji pozvali na Bratislavskou lyru. Přinesl jí na pódium kytaru a způsobili tím velký rozruch. Podle mě tím v podstatě odstartovali změnu.

Jako vzpomínku na tento čin jste provedli parafrázi s Karlem Schwarzenbergem, který Joan přinesl kytaru na pódium na vašem vánočním koncertě.

Matěj: Ano, když jsme domlouvali koncert, v žertu prohlásila, že je to její podmínka, tak jsme to zařídili.

Souhlasila s předvolební podporou Karla Schwarzenberga celá skupina?

Matěj: To byla čistě aktivita mě a Romana, někteří členové skupiny se k této iniciativě připojit nechtěli.

Při vašem nedávném vystoupení na slovenských slavících vás docela krutě ustřihli.

Pavel: Ano a je to další důkaz, kam se řítěj všechny tyhle ceny. O muziku tam nejde ani zbla. Je to jen přehlídka. V médiích se pak řeší přeřeknutí Sisy Sklovský a její róba v hotelu Hilton. Na Českým Slavíku bych nehrál. Ale když nás pozvali do ciziny, kde to navíc zbožňujem, tak jsme jeli rádi. Navíc jsme se tam setkali s našimi idoly z mládí, třeba Jánem Lehotským. Ale obecně jsou tyhle ceny tak nudný a zaprděný, že nechápu, koho to baví. Proto jsme na pódium vlítli v těchhle partyzánských hadrech a snažili jsme se tam zapůsobit trochu jinak. Jako rušivej element mezi všema těma lidma, který jsou krásně oblečený.

Vždycky jste tvrdili, že je pro vás z technického hlediska téměř nemožné na podobných cenách vystoupit.

Matěj: Technicky je totiž Slovenskej Slavík oproti Českýmu na úplně jiný úrovni. Vystoupit tam totiž není složitý pro nás, ale pro lidi, co to technicky zařizujou. Playback je prostě jednodušší. A to i pro zpěváky, kteří maj jistotu, že nebudou pod tónem. Ale to je riziko, který musíš podstoupit, když jdeš do živýho přenosu. Já jsem byl speciálně v Český televizi svědkem toho, že zvukaři a rekvizitáři pracujou stylem, že si říkáš, že to snad není možný. V jednom přenosu se mi stalo, že odezněla písnička, pak byl proslov moderátora a mezitím měli do pravý části pódia přinést piano. A ten chlap, co to měl na starost, tam z ničeho nic nebyl. Byl na obou zkouškách, ale v čase přenosu byl v kantýně a chlastal becherovku. Takže jsme tam já a pianista Ondra Brzobohatý museli vběhnout, lidi začali tleskat do proslovu moderátora a nastal totální chaos. Asistentka režie pak přišla a řekla: "To víte, musíte ho omluvit, to je náš Tonda." Místo toho, aby na vteřinu letěl. A to se na Slovenskejch Slavících nestane.
Pavel: Ale tam se zase stane to, že místo nás od půlky vystoupení jede reklama. Půl roku se řeší, že bude pětiminutový medley, aby to bylo jiný, ale přijde pokyn z velína a následuje dementní spot.
Matěj: Ano, na hudebních cenách. Ceny se nedělají kvůli těm, co hudbu dělají, ani co ji poslouchají, ale kvůli tomu, aby mohla televize vyplnit čas mezi reklamama. A největší propad je vidět v Andělech. Já už jsem je kritizoval někdy před deseti lety, ale zlatý časy Michala Horáčka. Dneska se mu strašně omlouvám, že jsem tehdy něco říkal.
Pavel: Třeba jak tam hrála Doga nebo Gunčíková. To je fajn na zábavu, ale proč lezou do televize?
Matěj: Ale myslím, že z nás nehovoří zhrzenost, protože jsme vždycky byli Andělama velmi oceňovaní. Takže kdybychom tu cenu třeba za rok nebo za deset let vyhráli, tak bych si jí zase rád vážil.

Plánujete do budoucna oblíbené alternativy, jako je třeba akustické nebo symfonické album?

Pavel: Tak to jsou přesně ty dvě největší pekla, který nesnáším stejně jako operetu nebo fotografie kapel. Tohle jsou pro mě dva nejstrašnější žánry. Dělat akustický album, když tam má stejně půlka lidí zapojený nějaký šňůry...
Matěj: Nejstrašnější je, když se něco jmenuje unplugged. To spočívá v tom, že stejně mají všichni zapojený nástroje, akorát hrajou zvadlejc. Ale samozřejmě jsou unpluggy, který nás bavěj, třeba Duran Duran nebo George Michael, mě bavili i Take That. Ale v zásadě je to o tom, že chceš lidem něco nabídnout, akorát nemáš dost fantazie.