Po nukleárním rozpadu Roe-Deer a Khoiby na jednotlivé elementární částice přece jen zůstala zachována ojedinělá vazba Šmity - Ema Brabcová. Luno postupem času nabalovali své původní ideály v krajinomalbu pojmenovanou "Zeroth", která je zatím posledním zásekem v jejich diskografii. Na něm vkročili do rozmáchlých vod melancholického elektro-rocku a vytvořili si své pevné poznávací prvky. Deska sice vznikla v rychlém sledu, to jí však neubírá nic na kráse, vyrovnanosti a překvapivě si jí pořádně nevšimla nějaká výroční cena pro rok 2012.

Tomáš Tenkrát v hlavní recenzi udělil příjemných sedm bodů z deseti a album přiblížil těmito slovy: "Jednoznačně je však "Zeroth" nočním albem, za slunce nefunguje. A tak je třeba na něj nahlížet, pak vám zpřístupní i tu optimistickou část, jež kapela anoncovala." Co na to další pětice našich redaktorů? Ve výsledku se na stupnici tvrdosti betonu (více ve zmíněné recenzi) objevilo srovnatelných sedmdesát procent, což je dostatečná hodnota pro jejich opětovné obživnutí a zhlédnutí nějakého toho koncertu.

---

Tomáš Bláha - Strašidla nejsou, čím se zdají být (8/10)
Vztah ke kapele: Vždy mně přišlo, že moji kamarádi o nich mluví dost na to, abych si je nemusel pustit.

Ono se sice říká, že je třeba tomu štěstí chodit naproti, ale čest tomu, kdo vyčkává. Luno prý nahráli svoji už ne tak psycho desku, ale k písním na dobré ráno je cesta naštěstí pořád daleko. Naštěstí proto, poněvadž současnou podobu Luno považuji za jedinečnou. Už i tím, že posluchačům přístup ke svojí muzice ulehčují pouze v rámci dobrých mravů, tzn. nepodbízí se ani okatě nestojí mimo. Na druhou stranu si za slovy "psycho" a "depka" dokážu představit divočejší věci, ale v rámci popu své chmury Luno prezentují velice obratně. Ono ne vždy jde o to přinutit posluchače, aby si to hodil, podstatný je smysl vyjádření a grupa kolem Emy Brabcové pod dekou štrikuje čitelné a příjemně plynoucí zvukové koláže. Buřt vem, že se opírají o notoricky známé prvky z různých dekád. Znáte hru Limbo? Roztomilá hlavní postavička se pohybuje ve svých vlastních nočních můrách, které jsou sice zlé, ale při hraní vás často napadne, jaké že krásné to tam je. A nebýt toho zlého, člověk by tam snad i zůstal. Se "Zeroth" to mam obdobně. Když je nálada, těžko si tu desku lze odpírat.

Honza Průša - Světová deska vydaná v Česku (7/10)
Vztah ke kapele: Ema je skvělá, ale nejradši jsem ji měl stejně v Khoibě.

V Česku nevzniká zas moc desek, po jejichž poslechu si člověk řekne - "sakra, to zní fakt světově". Příkladem nejtypičtějším, z nějž ona nezaprděnost čpí do všech stran, je "Zeroth" Luno. Album prošpikované melancholií a temnotou představuje moderní a zajímavý pop, i když je dobré si přiznat, že ne už tolik přístupný (což může leckoho odradit). Luno velmi pěkně propojují elektronické plochy s osvěžující kytarou Martyna Starého. Právě ten dodává až betonově beznadějnému elektronickému pozadí živelnost a nabízí příjemný protipól i k emotivnímu hlasovému projevu Emy Brabcové. Luno se svým dalším albem zůstávají příjemnou jistotou naší klubové scény, na druhou stranu ale pořád setrvávají ve stínu předchozích projektů, v nichž (nejen) Ema Brabcová zpívala, tedy Roe-Deer a Khoiby. A paradoxem je, že i na koncertech se pak těším právě na zavzpomínání si na doby minulé. Ale to už možná souvisí s mou povahou. Spřátelení Republic Of Two mne taky nejvíc nadchnou, když zahrajou něco od Southpaw. A tak mám pocit, že "Zeroth" docením až ve chvíli, kdy Ema bude zpívat zase s někým jiným.

Kristina Bílá - Luno berou pilulky štěstí (7/10)
Vztah ke kapele: Luno jsou... eh... fajn.

Luno prý na "Zeroth" ukazují svou optimističtější tvář. Pokud přijmeme (byť klidně lehce pobaveně) skutečnost, že i Luno by mohli mít světlé dny, nezní druhá studiovka těchto "depkařů" opravdu tak chmurně. Za rohem se sice ještě pořád skrývá tmavé monstrum, které na vás vybafne v temné uličce, tentokrát se k vám ale místo rozsápání přitulí. Je to s podivem, Brabcová si údajně při psaní textů sáhla na dno. Ale řekněte sami - třeba s takovou "Human Centipede" byste kapelu bez Emina typického vokálu zkrátka nepoznali! Deska je sice osekaná o kytary, vůči kterým zase posílily syntetizátory, přesto se zvuk neslévá v beztvarou hmotu. "Zeroth" zní celkově "košatěji" a melodičtěji než cokoliv, co předtím formace stvořila. Je dobře, že čtveřice vystrčila hlavu ze svého obvyklého smutkového konceptu a nechala si ji ofouknout "experimentem". Zdá se totiž, že jejich fanoušci budou z alba muset vyžít delší dobu - zpěvačka se i s rodinou chystá na delší čas do zahraničí. Případnou pauzu však Luno zakončili důstojnou nahrávkou.

Jan Trávníček - Luno se zkouší prokopat ven, pomůžete jim? (7/10)
Vztah ke kapele: Měl jsem rád Roe-Deer i Khoibu, Brabcová mě však suverénně nejvíc bavila na soundtracku k neexistujícímu filmu "Crushing Bliss".

Většina alb se vás v prvních minutách snaží strhnout prvoplánovými hity, aby pak ke konci stopáže často jen vařila z vody. Ne tak pražští Luno. Ti vás hned ze začátku zahltí těžkými atmosférickými stěnami, které jsou jako dělané pro noční procházky industriálními částmi zmrzlé severomoravské metropole. Prokousat se jimi je běh na dlouhou trať a není pochyb o tom, že v době, kdy mají mnozí posluchači v přehrávačích stovky přístupnějších alternativ, jejich náročnou cestu z pekla vzdají. S narůstající stopáží je ale nahrávka stále stravitelnější a potenciální hity se derou na povrch. Temnota, melancholie a beznaděj skladeb jsou sice pro hlas Brabcové jako stvořené, ale když se hustý dým rozplyne a spíš než Massive Attack začne "Zeroth" připomínat optimističtější tvář Smashing Pumpkins, zjistíte, že i tato poloha mu perfektně sedí. Debut Luno je do určité míry konceptuální deskou, která za výdrž umí odměnit. Ačkoliv Luno v zásadě nejsou nikterak převratnou kapelou, za vyzkoušení určitě stojí.

Ondřej Michal - Jedno, dvě sousta a jdu od toho (6/10)
Vztah ke kapele: Nikdy nám to spolu nevyšlo.

Jsou desky, které potřebují trochu času, patřičnou náladu a správné rozpoložení. Poslech pak probíhá podobně, jako když ukrajujete zákusek. Na konci by pak měl být talířek vymetený do posledního drobku a blažený pocit jak na těle, tak na duchu. V případě Luno jsem se o to pokoušel několikrát, ať v koncertním provedení nebo v tom albovém. Bohužel jsem se nikdy nedostal dál než k druhému, třetímu soustu. Nic proti potemnělému triphopovému zvuku, zcela jedinečnému zpěvu Emy Brabcové či použitým hudebním postupům. Na daný žánr má "Zeroth" poměrně syrový zvuk a za to zasluhuje plusové body. Vždyť zabalit to celé do elektronické bezpohlavnosti by bylo tak snadné. Pak by se tomu dalo říkat pop a hráli by je v rádiích. Na druhou stranu tady stále něco postrádám. Nevím, zda to je větší dávka osobitosti, nadhledu nebo jenom obyčejného momentu překvapení, který ohromí a třeba i paralyzuje. Jestli to dosud nezaznělo, "Zeroth" se tváří jako dost vážná deska. Ve finále to s Luno a mnou dopadne pokaždé stejně. Ochutnám jednou, dvakrát a jdu od toho. Platilo to u nahrávek staršího data, platí to i v případě "Zeroth".

---

Album: Luno - Zeroth
Průměrné hodnocení: 7,0/10
Celkový čas: 35:08
Skladby: Wrong Start, Plasma Generator, Her Sex Code, Human Centipede, This Is The Fake, Heart Cavernoma, No Heil Syndrome, The Last Time You Made Me Come Back On The Coach, Zeroth, Sizrhen