Je téměř nemožné oddělit hudbu Johna Granta od jeho osobního života. Prošel si peklem kvůli své homosexualitě, rodiče ho zavrhli, trpěl agorafobií a těžkými depresemi, prošel si drogovou závislostí, a aby toho nebylo málo, nedávno zjistil, že je HIV pozitivní. Přesto se rozhodl všemu postavit čelem a bojovat skrze svou hudbu. I když by vám to nejspíš sám nepřiznal, je Grant neuvěřitelně odvážný umělec a jako příklad jeho kurážné povahy může posloužit jeho veřejné přiznání svého nakažení během vystoupení s Hercules And Love Affair loni v srpnu.

Před třemi lety přišel s debutem "Queen Of Denmark", kde se za doprovodu texaských Midlake poprvé vyzpívával ze svých problémů, a díky kouzelnému spojení osobních textů a soft-rockového zvuku jak vystřiženého ze sedmdesátých let si na svou stranu získal kritiku, objevila jej spousta nových fanoušků (možnost objevit jeho kouzlo jsme měli i u nás, když Grant v Divadle Archa předskakoval Wilco) a Sinéad O'Connor předělala titulní skladbu na své poslední album "How About I Be Me (And You Be You)?". Začátek dobrý, ale co dál?

Kdo přišel do styku s debutem či tvorbou Grantovy bývalé kapely The Czars, bude možná trochu v šoku, protože na "Pale Green Ghosts" se tento coloradský muzikant rozhodl navštívit trochu jiná teritoria. Nenechte se zmást obalem, který by mohl sice naznačovat, že jde o nějaký konzervativní folk, ale spíše ukazuje interpretův zvláštní smysl pro humor. Grant se totiž odstěhoval na Island a za pomoci Biggi Veira z místních GusGus posunul své písničkářství (alespoň částečně) do electropopových vod. Ve výsledku vznikl trochu hybrid LCD Soundsystem a Steveho Masona, který vás stejně tak roztančí, jako dojme. Ať už je ale hudební doprovod jakýkoliv, jsou to především texty a jejich interpretace, co dělají "Pale Green Ghosts" výjimečnou nahrávkou.

Grant se svými myšlenkami často uchyluje k pocitům viny a úzkosti, je střídavě něžný a pomstychtivý, posedlý křivdami z minulosti, a to vše se přetváří v emocionální bolest. Ta může občas být až krutá, jako když v delikátní "You Don't Have To" rozpitvává svého bývalého milence, ale jelikož se vyžívá v kontrastu, snaží se drsnější momenty zesvětlit prací s melodiemi a kousavým humorem. Jak už bylo naznačeno, tak na sedmdesátkový zvuk se úplně nerezignovalo, a třeba v libozvučné "It Doesn't Matter To Him" se vypořádává se zármutkem ve stylu The Carpenters nebo Bread s doprovodnými vokály samotné Sinéad O'Connor. V synth-dubové meditaci "Ernest Borgnine" s odkazy na slavné filmaře se vyzpívává ze svého nakažení, ale víc než o zlobu a trauma jde o pohled stoický, smířený. Jeho víru a naději v budoucnost pak reflektuje závěrečná epická skladba "Glacier" a je kontrastem k závěrečnému sžíravému rozuzlení v tragikomické titulní skladbě předchozí desky.

I když výše zmíněná místa patří k těm nejpůsobivějším, k těm nejzajímavějším rozhodně náleží úvodní, do značné míry instrumentální "Pale Green Ghosts", znějící spolu se sekvencery ve stylu Yello jako raný acid house (v podobném duchu se nese také "Sensitive New Age Guy"), a také hned následující "Black Belt", která Grantův zvuk zanese až k latinskému elektru. A právě společně s těmito místy a snahou hledat nové hudební způsoby, jak vyjádřit své pocity, vzniklo dílo, v němž se mísí nepříjemné pocity s příjemnými, chlad s teplem a bolest s radostí tak, že by to vlastně nemělo vůbec fungovat, ale tato schizofrenie společně s unikátním humorem Johna Granta dělá z "Pale Green Ghosts" jednoho z adeptů na album roku 2013.