Spousta vody protekla londýnskou Temží od doby, co si zdejší rodačka Kate Marie Nash zlomila (ne)šťastně nohu a v návalu nudy a tvůrčího přetlaku popadla kytaru, sedla za klavír a stvořila debut "Made Of Bricks". Pestrou paletu hravého popu a prostořekých průpovídek, všechno tak naivní a jednoduché, až tomu zkrátka nešlo nepodlehnout a její úsilí neocenit na Brit Awards cenou pro nejlepší ženskou umělkyni. To byl rok 2008. To byla Nash ještě dvacetiletá panenka s mrkajícími kukadly, se zálibou v pečení dortíků, za kterou jsme se červenali my, když z ní vyletělo nějaké to slůvko na s. Za ten čas se toho do dnešního dne změnilo opravdu hodně.

V roce 2010 tedy ještě vydala dvojku "My Best Friend Is You", ale ta už byla spíše matným odleskem slavné a vcelku neobyčejné prvotiny. Muzikantce se to ale možná moc nepodařilo právě z důvodu, že už tenkrát si v roli hodné holky odvedle nebyla moc jistá. Už tehdy možná vydávala něco, s čím se nedokázala natolik ztotožnit (i když i zde by se samozřejmě našly náznaky budoucích směrů, například v podobě "I Just Love You More"). Vzhledem k tomu, kam se posunula nyní, tato teorie do sebe zapadá.

Nová Kate se světu poprvé představila loni, když do světa vypustila promo singl "Under-Estimate The Girl". Následné reakce na sociálních sítích (jen se podívejte na poměr palců na YouTube) ale napověděly, že tato proměna bude bolet a zpěvačku to bude stát více než pár fanoušků. Každá změna stylu ovšem s odchodem starých příznivců přináší i příchod těch nových. A těch může být klidně ještě větší počet, pokud by se jednalo o změnu vydařenou.

Nutno také dodat, že dnešní doba zrovna neoplývá ženskými kapelami, které by navazovaly na úspěšnou éru z přelomu let 80. a 90. Toho si mladá hudebnice nejspíše byla vědoma (a taky v tom mohla spatřovat určitou výhodu). Stejně jako jí docházelo, že dnešní doba je zato přeplněná podobnými křehkými (a přiznejme si to, už dost nudnými) vílami se srdíčkem na dlani, pobrnkávajícími na klavír, takže se svět bez "staré Kate Nash" mohl klidně obejít. Stará základna fans možná ne, ale hudební dějiny zcela jistě ano. A tak se tedy rozhodla zariskovat a jako správná riot grrrl se k tomu postavit čelem. Zahodila image, která ji proslavila, a v roce 2013 vydává třetí desku "Girl Talk" ovlivněnou grungem a punkrockem. Jak se jí to povedlo?

Překvapení se koná hned s úvodní "Part Heart". Skladba začíná v pomalém tempu, pouze za doprovodu bicích a basy. S přibývajícími nástroji a intenzitou jejich hraní nabírá na obrátkách i naštvání Nash, dokola trpce opakující fráze typu "Nezáleží na tom, kolik toho vypiju, furt se cítím stejně!" A ano, milí posluchači, skutečně jste se nespletli a do přehrávače omylem nevložili nějakou devadesátkovou skupinu. Pořád se jedná o tu samou osobu, která kdysi obklopená plyšáčky cudně žádala svého kluka o pusu. Je to pak hlavně baskytara, na které "Girl Talk" stojí. Dokonce se zdá, že zpěvačka už poněkud upustila od svého silného, často už iritujícího přízvuku. Nebo se jenom šikovně vytratil pod nánosy garážové zašpiněnosti. Zatímco dřív to byl hlavně osobitý pěvecký a textový projev, co stálo v popředí, teď je to samotná hudební stránka.

Pokud jste měli rádi Hole, Babes In Toyland nebo Bikini Kill, je velká pravděpodobnost, že vás nezklame ani "Girl Talk". Občas si na zmíněné projekty ostatně i vzpomenete: uječená "Sister" připomene vychlastanou Courtney Love, "All Talk" psychopatickou Kat Bjelland z Babes In Toyland (kde jen interpretka možná mohla upustit od vykřikování už trochu otřepaných sloganů jako "I'm a feminist!" - to nám přece, Katy, došlo při poslechu alba i tak). Refrén v "Cherry Pickin" zase připomene rozdivočelou Karen O z Yeah Yeah Yeahs.

Inspirovat se ale nechala například i u osobností filmového plátna, a to konkrétně u kultovního šílence Quentina Tarantina v písni "Death Proof". Úplně nevymizelo ani vylévání dívčí duše raněné láskou, o čemž svědčí "3AM". Oproti tomu si z mužského pohlaví utahuje v "Rap For Rejection", kde, jak název napovídá, vyzkouší i rap. Příprava na další hudební transformaci? Nechme se překvapit.

Celkové hodnocení mohlo být ještě o něco výš, ale nakonec ho sráží dlouhá stopáž. Bez tří, čtyř zářezů hlavně v závěru desky, kdy interpretce už trochu dochází šťáva, by se tracklist totiž klidně obešel. Jistě, měla v zásobě spoustu materiálu, kterým chtěla dokázat, že to se svou novou reinkarnací myslí naprosto vážně. Možná jen trochu pozapomněla, že punkrockové nahrávky se přece vyznačují svou stručností. O nějaké číselné zhodnocení ale koneckonců zase tak nejde. Co je nejdůležitější a co si zaslouží pomyslnou desítku, je skutečnost, že její risk vyšel a "Girl Talk" neskončila fiaskem. Kate Nash prokázala, že je stejně tak schopná rockerka a myslím, že by vůbec nebylo od věci, kdyby v této lajně pokračovala i v letech příštích.

A co vzkázat zhrzeným fandům dřívější Kate Nash? Snad jen slovy jejího vlastního songu "All Talk": "And if that offends you, then fuck you!"