Jak se hlavní protagonisté dřívějšího Nerezu, později transformovaného v Neřež, chlubí nejen na svých informačně bohatých internetových stránkách (www.nerez.sk), historie těchto těles sahá do hluboké minulosti a jejich mediální i divácké renomé odjakživa zasahovalo poměrně široké vrstvy. Z původního zakládajícího tria Vřešťál - Sázavský - Navarová dnes po mnoha variacích složení a vyměněnách muzikantů zůstávají pouze první dva jmenovaní. Dokonce i srovnáním sestav předposlední studiové desky ("Nebezpečný síly" / 1999) a té aktuální zůstávají dva matadoři - Vřešťál a Sázavský - jedinými průniky. Tentokrát si k sobě přizvali bubeníka/perkusistu Pavla Plánku (toho, kterého můžeme vedle těchto pánů vidět podepsaného například na posledních deskách Jaromíra Nohavici), poprvé zaexperimentovali se zpěvačkou/violoncellistkou Magdalénou Škardovou. Vedle blues-rockově laděných "Nebezpečných sil" je "Ještě jednou" - alespoň co do atmosféry skladeb - mnohem víc než předchozí desce podobnější tomu, kde se Vřešťál i Sázavský vyskytují v roli přizvaných produkčních, respektive aranžérů. Ano, háv "Ještě jednou" je silně poznamenán "tak trochu jiným folkem", se kterým dnes sklízí obrovské úspěchy už jednou jmenovaný Jaromír Nohavica.

"Ještě jednou" je deska tichá, decentní, posmutnělá. Celkově vzato, laťku s předchozími opusy drží i textová rovina, alespoň co do obrazovosti a lyričnosti, kombinované s jistou dávkou vnitřní rozháranosti a neklidu. Koneckonců textařská linie zůstává poměrně konsistetní, už ve starých Nerez se Vřešťál se Sázavským podíleli značnou měrou, dílu Navarové se zde zhostila Škardová. Její podíl na stavu nahrávky je samozřejmě ohromný, většinou výše položený, čistý a jemný hlas je slyšet v nadpoloviční většině skladeb, přesto svým projevem - narozdíl od Navarové - nijak nevyniká, celkový výraz desky neposouvá; příjemně zapadá do prostoru a atmosféry, které připravují Vřešťál se Sázavským, výsledný dojem však výrazně neobohacuje.

Mezi nejsilnější momenty alba, nebo alespoň ty s nejvýraznější atmosférou, patří písně, které jsou více či méně přímo inspirované Nohavicovým výrazem. Řeč nemusí být jen o přearanžované dávné Nohavicově skladbě "Vlci" (mimochodem by krásně zapadla například na "Moje smutné srdce"), silná inspirace (pozor, nezaměňovat s nápodobou) je cítit i z titulní "Ještě jednou", vypůjčeného textu F. Stralczynského "Mysterioso", nostalgicky laděné "Octomilky" nebo rurální poetikou nasáklé "Stodolecký kostelíček". Jako příjemné zpestření na "Ještě jednou" funguje (slovy Zdeňka Vřešťála) tzv. třetí strana či třetí rozměr desky. Blok nazvaný "Brouci v hlavě" představuje dvě perličky z archivu ještě pubertálních let hlavních protagonistů, rock'n'rollově nabitá "Ne!" a protikonzumní protestsong "Žádný takový". Jejich úsměvnost, spontaneita a milost je, paradoxně, mnohem přirozenější než pokusy o odlehčení na "serióznější" části desky, alespoň skladba "Letohrad" trčí v tomto ohledu z decentního soukolí jak pověstný trn z oka.

Překvapivá je v kontextu Vřešťálových producentských zkušeností informační skromnost bookletu. Na jedné půlce dvojstrany jsou nezbytné technické informace o nahrávání a produkci, na straně druhé Vřešťál vysvětluje, s lehce kontraproduktivními argumenty ("... nechci křičet, že kopírování zabíjí hudbu. Vy si totiž naše album vypálíte jako zálohu Ještě jednou a svým známým potom koupíte originál v obchodě... doba socialistické samovýroby skončila a vy si umíte vydělat peníze. Nás živí muzika a vy nás nenecháte umřít hlady..."), proč se rozhodli obsahově sporý booklet vyrovnat datovou bohatostí samotného CD. Když pominu fakt, že ani datová stopa neobsahuje víc, než by se vešlo do knížečky (snad notové zápisy skladeb) a že se beztak nedá prohlížet současně s přehráváním zvukové stopy CD, vidím osobně v zaopatřování pomyslné exkluzivity desky spíše pomocnou berličku pro potencionální vypalovače.