Prahou se převalila mexická vlna

Jsou kapely, u kterých se ani nedoufá, že by vůbec kdy zahrály v Česku. Důvod je jediný - peníze. Může to znít materialisticky, ale tak to prostě je. Těch pár jedinců, kteří by na koncert dorazili, by nezaplatili ani naftu do tourbusu. Fanouškům tak nezbývá nic jiného, než se rozhlížet po okolních zemích a sledovat chystané koncerty, sbalit partu kámošů a vyrazit za hranice. Kolem mexických Hocico se taková aura vznášela už řadu let. Když pak pořadatelská agentura oznámila, že jejich koncert v Praze přece jen uspořádá, byl to doslova šok.

Před lety stáli u zrodu stylu aggrotech, což je, zjednodušeně řečeno, taneční odnož Electronic Body Music. I když se o nich mluví jako o fenoménu dnešní tvrdé elektronické hudby, faktem je, že se najdou i tací, kteří jim nemůžou přijít na jméno. Pro ně už na věky budou ti, kteří zmršili EBM, protože to byli právě tihle Mexičané, kteří odstartovali lavinu temných tucek. Jenže co naplat, dvojice Aicrag - Agroyam je pojem a skoro vyprodané Rock Café dávalo tušit, že její sláva dorazila také do Česka.

Kdo čekal formát živé kapely nebo snad kdovíjaké muzikantské vyhrávky, byl zklamán. Roland JP-800 je hlavní artikl jejich nástrojové výbavy, tedy když nepočítáme mikrofon, který v rukách třímal Erk Aicrag. Jako stojan mu posloužilo torzo krejčovské figuríny ozdobené rohatou lebkou kozla. Na druhou stranu, kdo přišel na nadupanou show, dostal vrchovatou porci. A ještě něco navíc. I když Hocico vystupují na festivalech běžně, uzavřené prostory klubů jim evidentně sedí. Jejich energie tak nebyla rozmělněná a naopak ji mohli doslova nahrnout do sálu plného lidí.

Pozoruhodná byla zpěvákova práce s publikem. Vlastně už okamžik po odeznění úvodního intra měl všechny přítomné doslova na lopatě. S vizáží jakéhosi toreadora si s lidmi pod pódiem dělal, co chtěl, a ani oni nebyli proti. Naopak. Šílená image je ovšem v ostrém kontrastu s jeho nesmělým vystupováním mimo pódium. Páteř setlistu tvořilo to podstatné, co se objevilo na dosud vydaných deskách jako "Poltergeist", "Untold Blasphemies" nebo "Altered States", včetně novinkové "Polarity". Na odchodnou pak přihodili nepřekonatelnou "Forgotten Tears".

Z předkapel za zmínku stojí němečtí Digital Factor, kteří jako jediní naplnili význam slova kapela. Na elektronické scéně se etablovali v první polovině devadesátých let a dá se říct, že z klasiky žánru vycházejí i třináctý rok v novém tisíciletí. Na rozdíl od jednočlenného projektu Too Dead To Die a domácímu mulpHia vlili do sálu na Národní třídě dynamiku a drive. Z prvně jmenovaného mi zůstala v mysli poskakující postava s lampičkami na holém těle. MulpHia představila temnější odnož EBM, bohužel zcela znehodnocenou falešným zpěvem.

Obstojná návštěvnost doložila, že to s tvrdou elektronikou není v našich končinách tak špatné, jak se někdy tvrdí. Něco mi říká, že ani samotní pořadatelé s takovým množstvím lidí ze začátku nepočítali. Myslím, že z ní měl radost i mexický kulturní atašé, který na koncert dorazil i s doprovodem, jakkoli je otázkou, jak se mu samotné vystoupení jeho krajanů líbilo.