---

Co poslouchá...

Lukáš Benda
The Plastic People Of The Universe - Hovězí porážka (1983)

Mejla s Vráťou na začátku osmdesátých let připravovali undergroundové pásmo, které se mělo jmenovat "Soustroví Gulag", jenže dříve, než ho bylo možné zrealizovat, Vratislav Brabenec emigroval. Tehdejším establishmentem byl natolik uštván, že k připravovanému pásmu ani nedopsal texty. Zůstala tedy okleštěná hudba, kterou Mejla nakonec použil při nahrávání "Hovězí porážky", texty pak vybíral sám Václav Havel. O žádné sérii koncertů k desce nemohla být v tehdejší době ani řeč a Plastici se tak, v notně obohacené sestavě, vrhli na natáčení "Půlnoční myši". "Hovězí porážka" v tomto ohledu v diskografii PPU zapadla, přesto je to jejich možná vůbec nejlepší nahrávka a dodnes je z ní cítit stav endogenní deprese normalizačního období, což celé desce dodává až naučnou povahu. Zbývá jen jediné nesplněné přání - podat si někdy s Mejlou omaštěnou ruku od ovárku, objednat tykadlo a pokecat o kurvě jménem život. Místo toho si na uklidněnou půjdu pohladit pamětní desku v Ječný sedm...

"Moucha v ranním pivě"

---

"Pojď ke mně blíž, mě se nemusíš bát, podívej, mám dobrý bonbónky a čokoládu, pojď se mnou do křoví, dám ti ještě panenku," řve Amrit Sen do tvrděrockového riffu - rozjíždí se nejnaturalističtější skladba alba "Úchylák". Chce to odvahu doposlouchat tuto pětiminutovou pecku až do konce. Zbývá-li tedy ještě nějaká, pokud písně nepřeskakujete či pokud jste poslech nevzdali po dvou třech skladbách, máte již totiž za sebou půl hodinu nekompromisního obrazu české společnosti kraje 90. let. Senův agresivní zpěv, kytarové melodie, které se co chvíli mění v antimelodie, texty, ze kterých i dneska mrazí v zádech, jak jsou mnohdy stále aktuální. Cestu k desce jsem si hledal velmi dlouho, ač bych byl nerad politický, napomohly k jejímu nalezení také nedávné předvolební vajíčkové eskapády. Bavit se o zvuku, zpracování a dalších věcech, stejně jako o významu Majklova strýčka v českém rocku nemá vůbec žádný smysl. Stačí poslouchat, uvědomovat si souvislosti... a přát kapele, aby se jí připravovaný comeback vydařil.

"Prezident"

---

Dýdžeje Sashu jsem prvně zmerčil, když skvěle zremixoval "West End Girls" Pet Shop Boys, to se psal rok 1993. Následně jsem propadl kouzlu jeho desky "The Qat Collection" a pak jsem již zběžně sledoval, co se okolo něj děje. V poslední době mi do oka asi nejvíce padl jeho komplet "Involver", jehož druhé pokračování vyšlo loni. "Invol2ver" kopíruje formát jedničky a mnozí si nesprávně myslí, že to je jeho další mixovaná řada. Věc se však má tak, že to jsou téměř regulérní alba, na kterých natáčí nové verze skladeb oslovených lidí. Sasha zde nabízí své oblíbence Telefon Tel Aviv, Ladytron, Apparata (jasně že "Arcadia"), M83 nebo Thoma Yorka s jeho "The Eraser". Tento díl se mi i paradoxně líbí víc, mazlení se s technem, housem a trancem mi k němu pasuje nejvíc, i když v současnosti prý Sasha ve svých setech dost sklouzává k minimalu. Bude tedy otázkou, jak to ovlivní třetí díl "Involvera" nebo jeho vlastní tvorbu.

"Couleurs (Invol2ver Version)"

---

Tak schválně, kolik znáte kapel původem z Mexika? Nedávno jsem to počítal a víc jak pět jsem jich dohromady nedal. U dvojky Hocico je zarážející, že absolutně nezní tak, jak by se od mexické kapely čekalo. Taky sombrera a pancha byste u nich hledali marně. To už spíš dunivý kopák, ravevové synťáky a zefektovaný vokál. Když k tomu přičtete image doktorů z Frankensteinovy laboratoře, máte obrázek všeho možného, jenom ne mexické hudby. Žánrově Hocico spadají kamsi do electronic body music, ovšem chuť tančit hoši nezapřou. Co jsem kdysi považoval za zpronevěru stylu s jasně danými pravidly, mě dneska baví a vlévá energii do žil. "Tora! Tora! Tora!" je výběrem toho nejzajímavějšího z dosavadní diskografie kapely. Vzhledem k tomu, že se jedná o živý záznam z turné po Japonsku je jasné, že kapele smysl pro černý humor nechybí. Už tak energické tracky dostávají sílu rovnající se náloži C4. Jedna známá se o nich před časem vyjádřila coby o ztělesněném zlu. I když se to na první poslech nezdá, hoši to až tak zle jistě nemyslí.

"Forgotten Tears"