Historie Pražského výběru je pohnutá jako historie našeho státu. Kapela za roky své existence spíše nehrála, ať už to bylo vlivem zákazů, neshod nebo přílišné pracovní vytíženosti muzikantů. Teď ale má světlejší období, kdy vše funguje, jak má, jedou se koncerty a spolu s tím vznikla i reedice "Výběru".
Seděli jsme v kanceláři Podnikatelského penzijního fondu. Polovina devadesátých let. Proklínali jsme ředitele Vašáka, poslouchali "Snaživce" od Výběru a bylo nám jasné, že ta úžasná skladba je o něm a tisících dalších podobných
chlápků, co moudrosti moc nepobrali. A i když šlo v té době asi o deset let starou nahrávku a všichni kolegové IT oddělení firmy ji znali roky, tady došlo k nádhernému souznění. Porozumění si. Spojení prostřednictvím muziky.
Podobných zážitků s lidmi bez talentu má díky Výběru jistě řada posluchačů a nevadí, že album "Výběr" už nedosahuje stupnice kultovnosti stejných výšin jako jedna z nejdůležitějších domácích desek, nepřekonatelná, geniální "Straka v hrsti". Přesto se jedná o velmi silné album, jež výborně funguje jak v těch notoricky známých skladbách (vedle "Snaživce" je to "Tatrman" nebo "Chvastoun"), tak v písních, co se třeba na koncertech moc (nebo vůbec) nehrály a díky přehrání celého alba od začátku do konce v rámci poslední šňůry se tak staly příjemným zpestřením a nezvyklou lahůdkou.
Aktuální reedice alba "Výběr" byla spojena právě s comebackem kapely. S návratem na pódia, se zakopáním válečné sekery a podáním si společné ruky mezi vyhrocenými vztahy obou Micha(e)lů. To je jistě příjemná a dojemná událost, všeobecná radost, každý, kdo navštívil některý z koncertů, si jej bezpochyby užil a musel kvitovat, že rozum zvítězil nad emocemi. Vedle toho ale, pokud dáme emoce stranou, je další reedice jedné ze dvou desek, které dělají
Pražský výběr Výběrem, téměř zbytečná. A to z mnoha důvodů.
Předně už se deska na CD objevila několikrát a předpokládám, že ji už snad téměř každý musí mít ve své sbírce. Vedle toho hodně zamrzí, že tu nebyla vůle hledat nějaké zajímavé archivní materiály, jež se mohly (coby bonusy) na albu objevit. To, co se tak dobře povedlo u nedávno vydaného alba kapely
Stromboli (stejné vydavatelství, stejný Pavlíček), najednou u Výběru nejde, až se posluchači zdá, že to snad bylo (nepochopitelné) přání či rozhodnutí
Michaela Kocába.
A tak, i když jde o nahrávku velmi nadčasovou (pětadvacet let od vydání a pořád je to tam), ve své znovuvydané podobě ztrácí body, protože dnes se od legendárních desek čeká větší a výpravnější verze. Vzpomeňme, co dokázala
Nirvana s "Nevermind",
U2 s "Achtung Baby" nebo
Pearl Jam s "Ten". Něco takového by si zasloužil i
Pražský výběr a já jsem přesvědčen, že by to i posluchači byli ochotní zaplatit. Pamětníků je tu dost a nahrávka je podobně důležitá jako ty zmiňované.