Tedy samozřejmě jak se to vezme. Na cestu do Lucemburska (kam míří nyní) a na svačinu si s takřka totožným výkonem s festivalovým jistě bohatě vystačili - masivní had lidí nadrženě třepotající vysněnou vstupenkou se už v půl deváté nebezpečně kroutil ještě několik metrů rovnoběžně s tramvajovými kolejemi a zřejmě už asi nemusím vysvětlovat, co se stalo po jeho vměstnání do příslušného klubu o hodinu později. Čas uhlazených límečkářů ovšem nastal až po dvou hodinách čekání, s obnošenou muzikou k tanci a poslechu…

The 1975 a Dog Is Dead naplnili role předkapel ukázkově, byť se vzhledem k nevděčnému požadavku moc nevyčnívat není moc čím chlubit. Dařilo se to více manchesterským rodákům aktuálně propagujícím ípíčko "Sex". Žádné hudební orgie se ovšem nekonaly - hlavně něžňounce, emocionálně, jen proboha ne žádné obscénnosti s kytarou, to vážně jen v písničce "Sex"! Electropop, co neurazí ani nepraští po hlavě, jakkoliv obratně hází frontman plyšákové grimasy.

Přehodit trika za košile a rychle zpátky na scénu. První tóny nottinghamské pětice ze začátku lehce mátly větřením podobně vnímané melancholie jako u The 1975, podezření z málo ambiciózních hudebních nápadů ale Dog Is Dead vzápětí setřeli. Vytrvale pulsující kytary poháněné čilými bicími a echo chorály poctivě hnětou organičnost po vzoru Foals, aby sametovým sólem na saxofon následně jakoukoliv podobnost s někým či něčím popřeli. Ani nástrojový experiment, ani fakt, že se otřeli o slavné brány Glastonbury ale pocit povědomosti zvuku bohužel nezmírnil.

Two Door Cinema Club nebo Tudor Cinema? Kytarista Sam Halliday si za šest let působení formace na světové hudební scéně jistě správnou výslovnost irského biografu dohledal, úsměvná či spíše nevědomě parodická je po výkonu Irů v Lucerna Music Baru představa koncertu coby velkolepé podívané na plátně. K té měla trojice s živými bicími Benjamina Thompsona poměrně daleko, stejně jako k harmonickému zvuku veškerého nástrojového obsazení. Kvalita obou složek vystoupení sice v průběhu hodinového vystoupení stoupala pozvolna nahoru, přesto vítězí pocit, že si show užili posluchači nesrovnatelně více než její shoegazeově naladění hybatelé.

Půlrok žíznění po ulízaném nezávislém chic popu ale evidentně vzal za své. Jen co se ze sklepní backstage vynořil zrzavý vlas, límečky k sobě náležitě přitisknuté a nakonec charakteristické ohrnuté nohavice, vypukla hysterie. Se spuštěním pilotního singlu "Sleep Alone" současného alba "Beacon" publikum po svých miláčcích doslova vyjelo a skandovalo s vědomím otázky života a smrti konstantně od třetí skladby "Do You Want It All". Masivní aplaus ale na frontmana Alexe Trimbla zjevně dojem neudělal - od začátku vyzařoval apatii, ledabyle artikuloval a nestihl ani slova úplně první skladby koncertu. Pocit lehké arogance a pýchy se rázem převtělil do známé historky o vyprodané show ve Washingtonu D.C. Barackem Obamou, jež vykrystalizovala v nepovedený džouk baskytaristy Kevina Bairda.

První polovina se nesla především ve znamení debutu "Tourist History" a pokulhávajícího zvuku, kdy se zpěv a kytarová sóla topily v burácivých bicích. Potvrdila se nicméně slova kolegy Martina Spurného, že TDCC při cestě k druhé desce ztratili důvtip při tvoření melodií, konkrétně refrénů. I přesto se našly příjemné náladotvorné momenty, počínaje melancholicky rozostřenou "The World Is Watching" přes "Next Year" s působivou apokalyptickou koncovkou a konče téměř navazující "Handshake".

Sečteno, podtrženo - kdo viděl indie-popaře Two Door Cinema Club na Rock For People a lístku na klubový koncert se mu nedostalo, o nic nepřišel. Kdo je slyšel naživo poprvé, může být spokojen.