Mikoláš Růžička - Temnota je má vnitřní potřeba

12.02.2013 09:00 - Václav Trávníček | foto: facebook interpreta

Vlastně je to jeho sólovka. Mikoláš Růžička z Republic Of Two založil projekt Piano a pod jeho hlavičkou na podzim vydal eponymní nahrávku. "Chtěl jsem tím uzavřít jednu životní etapu," říká o desce, kterou připravil téměř sám a která bude v úterý 12. února pokřtěna v pražském Paláci Akropolis.
Mikoláš Růžička, rozhovor
© Tomas Crow
Co vlastně vede člena fungující a úspěšné kapely k tomu, aby vydal sólovou desku?

Nahromaděný materiál. Chtěl jsem, aby spatřil světlo světa, protože mu věřím, je pro mě důležitý a zároveň se do formátu Republiky úplně nehodí. Také jsem chtěl uzavřít jednu etapu života, kterou pro mě písničky na albu "Piano" symbolizují.

Jaká to byla etapa?

Lehká deziluze a hledání sama sebe. Ponor do vlastního světa, ve kterém rezonovaly nenaplněné touhy, lásky, zklamání a zároveň strašně zajímavá dobrodružství v poznávání vnitřních krajin.

Tak proto je "Piano" tak temná nahrávka.

Asi ano. I když z mého pohledu je to spíše meditativně - melancholické album. Na konci tunelu pořád vidím světlo. Zároveň nejde o úplně lehce stravitelný kus jídla. Jsem si plně vědom toho, že někomu do nálady sednout může, a jiný se s tím absolutně neztotožní a ani desku nedoposlouchá do konce. Vnímám to, jenže zároveň ve skrytu duše věřím, že si "Piano" posluchače na stejné vlnové délce najde.

A jaké máš zatím ohlasy?

Musím říct, že veskrze dobré. Když si odmyslím kamarády a nejbližší lidi, kteří mě znají, byly ohlasy po pár živých koncertech skvělé. Desku jsem samozřejmě nedělal proto, abych sledoval ohlasy. Stvořil jsem zkrátka své dítě; to, co jsem nejvíc já. V Republice jsme dva a naše světy jsou vzájemné vybalancované. Na "Pianu" jsem to jenom já sám. A kladné ohlasy mě jen utvrdily v tom, že je dobře, že jsem do toho šel. Tím, že jsem album dotáhl a uzavřel, už nic víc nečekám. Cokoliv se stane dál, je navíc. "Piano" si už žije vlastním životem a dejchá po svým.

Ve srovnání s Republikou mi přijde tvůj sólový materiál méně komunikativní, méně otevřený, ale právě proto možná i trvanlivější. Co ty na to?

Pro mě je srovnání s Republic of Two strašně zajímavý. Do songů si s Jirkou Burianem vzájemně vstupujeme, ale i tak je na našich deskách čitelný rukopis jednoho i druhého. Písničky Republiky jsou rovněž moje dítě, ale "Piano" je pro mě ještě někde jinde. Už jen zvukovým designem. V Republice jsme písničky záměrně očesali od všech možných samplů, beatů, atmosférických ploch… Formálně jsou oholené na dřeň. U "Piana" mne bavilo víc experimentovat. A v tom je základní rozdíl. Někde jsou použité zvuky přírody, které desku - alespoň pro mne - hážou skoro až do filmové, snové podoby. Je to prostě větší experiment.

Mikoláš Růžička, rozhovor
© Tomas Crow
Máš mezi přírodními zvuky nějakého favorita?

Třeba zemětřesení ve "Waste of Time". Temná hučivá frekvence v první půlce songu, do které jsem použil i různě reverzovaný zvuky blesků. Ty tomu dodaly specifickou atmosféru. V "Cold Outside" jsem zase použil zvuk větru a chvíli i deště. Všechno jsem nahrával sám v přírodě, jen ten earthquake je sampl z knihovny. Já ho pouze trochu podladil. Synťákem bych ho totiž těžko vytvářel.

Jakou úlohu sehrál producent Ondřej Ježek?

Ondřej do desky vstoupil až později. "Piano" jsem mu donesl v podstatě hotové, u něj ve studiu jsme točili už jen bicí a pomocný vokál do "Waste of Time". Ondřej nahrávku pak místy cizeloval, místy ušpinil, místy přestříhal. A pomohl jí, protože měl na rozdíl ode mne odstup.

Zmínil jsi, že u Republiky jsou písničky oholené na dřeň co se týče aranží a nástrojů. "Piano" jde ale na dřeň v úzkosti a bolesti. Kde se v tobě taková poloha bere? A čím to, že ji v Republic of Two dokážeš potlačit?

Když si poslechneš songy jako "Ravens", "Fish and the Boy", "Pillow" a koneckonců i "The End of War", určitá zoufalost, melancholie a stesk v nich je taky. Jen jsou to možná víc písničky a odpovídá tomu i forma textů. Na "Pianu" jsou texty dost jednoduché. Takový "Bunker" nebo "Land" jsou v podstatě obrazy, jednoduchý principy. Paralelu s Republikou tam určitě vidím a její třetí deska ji vzhledem k hudebnímu přístupu a aranžím možná ještě víc vystaví.

Jiří Burian, tvůj kolega z Republic of Two, tvrdí, že jsi v podstatě daleko temnější než on. Prý je ve srovnání s tebou popař.

To si myslím taky. Ale musím říct, že moje temnota je vrozená věc. Dávno předtím, než jsem dělal muziku, ale kreslil na Akademii, byly všechny mý věci dost temný… Nevím, kde se to ve mně bere. Je to nějaká vnitřní potřeba. Těžko se o tom mluví. Kolikrát jsem si sedl a řekl, že udělám veselej song. Jenže vždycky z toho stejně vylezla nějaká temná harmonie. Bavilo mě poslouchat temnou nebo depkoidně - melancholickou muziku. Měl jsem rád The Young Gods, Massive Attack, Radiohead… Někteří lidi tyhle kapely nemůžou, protože jim nahazují špatnou náladu. Ale mne to vždy bavilo. Svým způsobem mě to vzrušuje a dráždí. A možná proto mi upbeatový věci nejdou.

Mikoláš Růžička

Mikoláš Růžička
Narodil se 2. ledna 1979 v Bechyni. Vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze, kde nyní působí jako odborný technolog.. Má za sebou spolupráci s řadou interpretů a tanečních choreografů od Paco Déciny (Itálie) po Serge Amberta (Francie) a účast na deskách písničkáře Jana Buriana "Dívčí válka" (2006), "Muži jsou křehcí" (2007) a "Dvanáct druhů samoty" (2010). Je součástí hudebních uskupení Ghostmother a především Republic of Two, kterou tvoří společně s Jiřím Burianem. Kapela, oceněná Andělem jako Objev roku 2010, doposud vydala alba "Raising The Flag" (2010) a "The End of War" (2011). Na podzim 2012 připravil Mikoláš Růžička sólový projekt Piano, jehož eponymní deska bude pokřtěna 12. února v pražském Paláci Akropolis. Koncertní sestavu projektu tvoří kromě Růžičky (klavír, kytara) také Jan Janečka (bicí), Štěpán Růžička (basa) a Timon Svoboda (kytara). Mikoláš Růžička žije v Praze - Letné a jeho velkou zálibou je běhání.

Tvé "světlo na konci tunelu" vidím trochu v "It Won't Destroy Me". Váže se k nějakému konkrétnímu momentu?

Rozhodně, akorát nejsem schopen říct k jakýmu. Melodie se vynořila v momentě, kdy jsem byl unavený z nějakých věcí a chtěl něco skončit. Seděl jsem zrovna u klavíru a napadl mě ten beatlesácký riff.

Nakolik je pro tvé vnímání světa charakteristický slogan "Waterfall of colours and sounds explodes in my head" z písničky "Land"?

Baví mne pozorovat životy cizích lidí. Jdu po ulici, všimnu si kolemjdoucího pána a napadne mě: Co asi zažil? Co je jeho svět? Kolikrát se mi stane, že se do něj převtělím a vidím věci jeho perspektivou. Strašně mě to fascinuje. Kdybych byl filmař, udělal bych o tom film. Každý z těch lidí totiž žije neuvěřitelný příběh. Někdo má rakovinu, někomu se právě narodilo dítě, další vydělal dvě mega, jiný má dluhy, někomu kroupy rozbily auto… V jednom momentu řeší lidi miliardu odlišných věcí. V mé hlavě všechny tyhle gejzíry představ a událostí explodují a utvářejí můj svět. Hodně nad tím přemýšlím.

Aby to pak ale někdy nebylo "waste of time"

To se klidně může stát. Zároveň ale v té písničce zpívám: "Try to start again". Je ztráta času léčit něco, co nevyšlo? "Waste of time" je už ticho po bouři. Prožiješ exaltovanou, vyčerpávající a emočně náročnou událost. Ta tě vyplivne, jenže víš, že jsi přežil a máš ji za sebou. Pak se ptáš: Mám do toho jít znova, nebo je to ztráta času? "My body is my landscape" - vnímáš, že žiješ a to je obrovská výhra. Myslel jsi, že jsi skončil, ale zjistíš, že v tobě pořád tepe život. Máš už na výběr. Takže je dobrý vzít život takový jaký je, poděkovat za něj a jít dál, případně to zkusit znova.

Mikoláš Růžička, rozhovor
© Tomas Crow
Podařila se podle tebe tahle emoce přenést i do videoklipu k "Waste of Time"?

Dobrá otázka. Kdybych si klip točil sám, vypadal by asi trochu jinak. Ale pozval jsem k němu skvělou režisérku a fotografku Bet Orten, která je pro mě strašně zajímavá a já jí věřím. Nechal jsem jí volnou ruku, takže klip vypadá podle jejích představ, se kterými jsem se bez problémů ztotožnil. Autorkou je Bet a pracovat s ní byl zážitek. Myslím, že se jí podařilo podchytit úplně jinou rovinu tý věci a zároveň ty další nezabít. Nabízel se patos: ženich a nevěsta, nebude to moc sladký? Ve výsledku je ale videoklip velmi citlivě uchopený a s výsledkem jsem moc spokojenej.

Na svém účtu u služby Soundcloud máš u písniček z "Piana" nálepku "Little night music". Je to jenom fór, nebo jsi skutečně tvořil po nocích jako The XX?

Po nocích.

V jakých momentech vlastně skládáš?

Abych mohl tvořit, musím si v sobě nashromáždit vjemy. Myslím, že člověk tvoří i tehdy, když nic fyzicky nedělá. Jdeš po ulici a stejně ti něco jede v hlavě. Že pak sedneš ke kompu a uděláš písničku? To už je jen vrchol pyramidy. Všechno, co je pod ním, jsou každodenní věci: potkávání se, rozhovory, náhody, obrazy… Zkrátka vše, co v tobě uvízne. Osobitost spočívá v tom, jak velká oka v našich sítech máme. Každý totiž zachytí něco jiného a v jinou chvíli se to u něj vynoří. Já při skládání čerpám z těchto střípků. Vůbec nejvíc fascinující mi přijde psychologický model mezilidských vztahů. To je nevyčerpatelná studna, protože na ně neexistuje žádný jednotný mustr.

Na začátku února ses v pořadu České televize "Kulturama" svěřil, že jsi genealogicky z části Španěl a z části Nor. Cítíš, že se to nějak projevuje i v tvé hudbě?

Do mé hudby se projevuje těch dvacet procent Nora. Naturelem jsem ale typický Španěl. Miluji léto. Když všichni umírají ve čtyřicetistupňových vedrech, já jsem ve svém živlu. Nejraději bych odjel na ostrov, kde je padesát ve stínu; od rána do večera bych tam jedl ovoce, koupal se v moři a byl nejšťastnější na světě. Bytostně mám rád teplo a tady trpím. Sever je pro mne inspirativní asi v té temnotě: dlouhé dny bez slunce, které tě uzavírají do tvého světa. Hledáš se v něm a příroda tě neruší. Jakmile chci ale žít navenek, jsem myšlenkami na jihu. Je to trochu schizofrenie.

Zároveň si tě představuji nejšťastnějšího někde na chalupě u řeky s kytarou v ruce…

Jo. Kořeny burana v tom nejlepším slova smyslu v sobě nezapřu. A ani nechci.

Jak snášíš život v Praze?

Vytvořil jsem si vlastní svět. Tím, že se mi podařilo pracovat na AVU, kde jsem předtím studoval, se mi splnil sen. Potkávám tam zajímavý lidi a jsem takovými obklopen i v hudbě. Navíc v tom velkém městě v podstatě moc nežiji, takže to snáším dobře. Ale jakékoliv setkání s jeho realitou - ať už jsou to obchodní centra nebo jeden blbý nákup v Bille - mě neuvěřitelným způsobem vyčerpává. Nejčastěji to řeším sluchátky v uších. Uzavírám se do svého světa a to naprosto vědomě. Každopádně mám v Praze hezký byt a práci, takže se mám vlastně velmi dobře. A když na to přijde, před stresem a rytmem velkoměsta mám kam utéct.

Mikoláš Růžička, rozhovor
© Tomas Crow
Utíkáš takhle často?

Někdy jo, hlavně v létě. Když je hezky, seberu se a jedu na pár dní na chatu. Po nějaký době mi ale město začne chybět. Přece jenom jsem tu už trochu zapustil kořeny a stal se ze mě pražák. Že tu mám zázemí, to je pro mne najednou důležitější než kus lesa a řeka. Mám rád kombinaci obojího. Jsem nad tím rozkročený a sám jsem zvědav, kam se to vyvine. Možná časem zjistím, že mne přece jenom víc táhne příroda a vrátím se zpátky na malé město.

Když se vrátíme k tvým studiím na AVU, jsi vlastně ukázkový příklad propojení hudby a výtvarného umění. Čím to podle tebe je, že se tyhle dvě oblasti odpradávna tak prolínají?

Podle mne máme každý nějaké dispozice a ty v nás odmalička bobtnají. Důležité je mít kolem sebe lidi, kteří ti je pomůžou rozvíjet. Já to tak měl, rodiče mne velmi podporovali. A jestli se pak rozhodneš pro film, muziku nebo kreslení? To je jenom o médiu, které zvolíš jako prostředek. Společným základem je potřeba vyjádřit se. Pokud máš v sobě určitou citlivost či nevyrovnanost, neutečeš tomu. Když tě má něco naplňovat, najde si tě to. U mne to bylo s muzikou taky tak. Hrál jsem na klavír, ale přihlásil jsem se na AVU. Jenže moje potřeba hudby si šla paralelní cestou a nakonec mi otevřela svět ještě úplně jinak, než jak jsem byl do té doby zvyklý.

Kde u tebe vlastně končí výtvarné vyjádření a začíná to hudební?

Hodně se to prolíná. Ale nejjednodušší je to tehdy, když odložím štětec a vezmu do ruky kytaru (směje se).

Jsou emoce, na které je štětec krátký a ke slovu musí přijít klavír nebo ta kytara?

V nějakou chvíli mi dává hudba větší možnosti a škála prostředků k vyjádření se zvětší. Metafyzicky vzato jde o jiný materiál. Grafit na papíru taky vytváří zvuk, určitý prostor a formu. Jenže tón je frekvence letící vzduchem. Bylo by zajímavé studovat to jako fyzik. Kreslení rovněž vyžaduje úplně jinou formu energie, protože je víc fyzický. Když dokreslíš, jsi vyčerpaný a tvořit dál nemůžeš. Kdežto muziku můžeš dělat i unavený. Já jedenkrát hraním dokonce sám sebe i uspal (směje se).

Mikoláš Růžička, rozhovor
© Tomas Crow
Na webových stránkách AVU jsi dnes veden jako technolog. Co vlastně vyučuješ?

Technologii klasické grafiky. Chodí ke mně studenti a já je učím od základů hlubotisk, litografii a další techniky.

Vidíš mezi nimi nějaké výrazné talenty?

Měli by tam být samí talenti (směje se). Tahle studující generace je dost jiná než ta naše, ale je zajímavý sledovat jednotlivý lidi a jejich přístupy. Každý je totiž úplně jiný a je to jen o tom, co se ti líbí. Najdeš tam člověka, s jehož prací se dokonale ztotožníš, i člověka, kterého absolutně nechápeš. Já se ale do hodnocení nepouštím, ani mi to z mé pozice na škole nepřísluší. Snažím se odvést dobrou technologickou práci. Z mého pohledu tam talenti každopádně jsou, stejně jako napůl postižení lidé nebo kariéristi.

Máš teď v zimě čas na své oblíbené běhání?

Jo, zrovna dneska ráno jsem byl. Mám to jako rituál. Když cítím, že nejsem úplně v rovnováze, tak se seberu a jdu běhat. Hodně mi to pomáhá. Snažím se běhat aspoň dvakrát týdně.

Jakou trasu můžeš doporučit?

Stromovka je geniální. Dá se tam běhat pokaždé jinudy. Je tam spousta cest a míst. A nejlepší je dát si na závěr výběh do kopce.



DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY