Nadvláda boybandů má v Británii své pokračovatele jménem One Direction. Take That jim, dá se s nadsázkou říci, předali vladařské žezlo a třeba takoví navrátivší se Blue to budou mít hodně těžké. Talentové soutěže ve většině případů chrlí hvězdičky krátkého zazáření na hudebním nebi, ale pětici s iniciálami 1D se však povedlo tuto platnou teorii porušit a dostat se do hitparád i mimo ostrovní žebříčky. Po debutu "Up All Night" jejich vzestup nabral velké tempo, které dodnes nikterak nepolevilo. V rychlém sledu tedy vydali druhé album, aby se náhodou nestalo, že by se na ně mohlo zapomenout v souboji mladých/vycházejících stars. Katka Guziurová klukům z plakátu za "Take Me Home" udělila v hlavní recenzi krásných sedm bodů a k tomu dodala: "Ano, hudba One Direction je prvoplánová, ale příjemná. Někdy je fajn si v současné elektro-robo době, kdy se popoví umělci snaží o co největší ufozvuk, poslechnout v přeneseném slova smyslu voňavý, měkoučký popíček." Názor dalších pěti redaktorů byl takto nadšený jen z části, přesto jim to ve výsledku hodilo celkem pozitivních padesát osm procent. Nakonec je nikdo z nich neodstřelil na první pokus, a to se počítá.

---

Jan Trávníček - Nic proti ničemu (7/10)
Vztah ke kapele: Boybandy mi vadí jen ve chvíli, kdy kvůli nim není v Bravíčku místo na jiné plakáty.

Pokud pro vás slova jako boyband nebo mainstreamový pop nejsou nadávkou, patrně si už chlapecké kapely léta rozdělujete na ty lepší (Take That, 'NSync, Backstreet Boys, Blue, Hanson, Busted...) a ty horší (US5, The Wanted, O-Zone, Jonas Brothers, Boyzone, Westlife, Marquess...), ostatně jako jakoukoliv jinou muziku. Je to k nevíře, ale One Direction by se mohli klidně zařadit do první skupiny. Jejich druhé album má spoustu nápadů a daleko větší tah na branku, než měl debut, a i když je to vlastně pořád jen žvýkačkový pop, vydrží vás bavit od začátku do konce. A dokonce ani nemusíte být náctiletá puberťačka. Přeslazenost a sliz odkapávající z nagelovaných hochů už se dnes nenosí, a tak jediné, co vás bude při poklepávání nohou rušit, je neskutečně otravná balada "Little Things". Její autor Ed Sheeran asi dobře věděl, proč se na jeho debut nedostala. Trvanlivost "Take Me Home" (i kapely) je sice trestuhodně krátká a nadšení s dalšími poslechy postupně opadává, ale tu chvilku, než dopíšu tyto řádky, jsem se docela dobře bavil. A teď mě omluvte, jdu posbírat ztracené mužství k Foo Fighters.

Martin Wipplinger - Za tenhle pop není třeba se stydět (6/10)
Vztah ke kapele: Registruji je. O jejich vybělené úsměvy nelze nezavadit.

Pop nevyhledávám. A hudbu boybandů už vůbec ne. Přesto, nebo možná právě proto, abych nabídl pohled zvenčí, se mě tahle makrorecenze týká. One Direction chápu jako velice úzce zaměřený, uměle seskupený projekt, jehož současný nápor na světový trh má na svědomí všechno, jen ne muzikálnost jeho členů. Kolem One Direction stojí silný tým, který jim šije skladby na míru. Ten tým dal dohromady album "Take Me Home" a fešácké kukuče ho moc dobře prodávají. Je samozřejmě cukrované až běda, ale nenásilné a díky příjemným melodiím pořád docela stravitelné i pro nezainteresované. A to není u alb teenagerských idolů pravidlem. Abychom si rozuměli, "Take Me Home" si sice pravděpodobně v budoucnu už nikdy nepustím, ale to je můj problém. Tak nějak začínám chápat, proč se kvůli tomuhle fenoménu holky scházejí na Staromáku. O nich a pro ně celé tohle je. Jen pochybuju, že na první místo staví hudbu svých vyvolených. I když by klidně mohly, "Take Me Home" je prostě musí oslovovat.

Ondřej Hricko - Docela snesitelný marketingový produkt (6/10)
Vztah ke kapele: Kapely tohoto typu rád příliš nemám, ale One Direction jsou tím lepším zlem.

Marketingový produkt One Direction by šel velmi snadno a bez problému odstřelit hned na místě a nikdo by se na mě nemohl zlobit. Ovšem všechno na světě má svůj smysl a logiku a ani tento boyband není výjimkou. Najít na jejich nové desce "Take Me Home" nějaké silné stránky, není úkol nejsnadnější, ale rozhodně má novinka vícero silnějších momentů, než je tomu tak u jejich konkurenčních kolegů. Fenomén boybandů už sice nedosahuje popularity devadesátých let, ale stále je scéna velmi silná co do počtu formací. V užší konkurenci tak proti One Direction stojí třeba The Wanted nebo Hot Chelle Rae. Ale porovnáme-li novinky všech těchto kapel, deska "Take Me Home" vychází jako jasný vítěz. Skladby zdobí většinou opravdu silné a zapamatovatelné melodie, což je alfa omega úspěchu v tomto žánru, a texty, které si bude nejedna fanynka prozpěvovat u svého přehrávače. Členové mají navíc docela překvapivě sympatické vokály a jejich zpěv neleze krkem po prvních vteřinách a vlastně i žánrově jinak orientovaný posluchač může jednotlivé skladby bez újmy přežít.

Simona Knotková - Takový normální boyband (5/10)
Vztah ke kapele:Ještě donedávna jsem si je pletla s One Night Only...

Kdyby se One Direction vyrojili na hudební scéně pár roků zpátky, dost dobře si dokážu představit, že by vedle Tokio Hotel nebo US5 byli na mém imaginárním shitlistu. Protože si už ale nekupuju Bravo, nesleduju hudební stanice, ani nejsem součástí kolektivu základní školy, k jejich desce přistupuju bez předsudků, nedotčená davovou hysterií. S úvodní "Live While We're Young" jsem se od dob prvotního zděšení, že klasika mých oblíbených The Clash byla zase jednou zneuctěna, už stihla smířit. Umění chytit posluchačovu pozornost a dostat se mu pod kůži, ten song totiž zkrátka dovede. To samé se ale nedá říct o všech věcích v tracklistu. Ten je možná až zbytečně moc dlouhý a okleštila bych ho hlavně o ty pomalejší songy, splývající mi v jeden utahaný cajdák (výjimkou budiž druhý singl "Little Things"). Síla kapely je hlavně v rychlém, rytmickém popovém songu. Jako další své favority pak vidím "Kiss You", "C'mon, C'mon" nebo "I Would". Příště mě skupina třeba přesvědčí ještě o něco víc. Zatím můžu říct, že co se týče boybandových vod, znala jsem i pár lepších.

Lukáš Boček - Nevinné juchání pro dospívající dívky (5/10)
Vztah ke kapele: Neexistující.

Na chlapeckých popových skupinách je něco v nepořádku už z principu. Testosteron se v nich tluče s hrabivostí vydavatelstí, kterým je naprosto jedno, zda bude novým fenoménem desetičlenná smečka neandrtálců, nebo pětice klukovsky vypadajících Britů. Většina totiž postrádá jednu základní vlastnost - osobnost. One Direction nejsou výjimkou, a proto by si kteroukoliv písničku z jejich druhé desky mohl do repertoáru zařadit v podstatě kdokoliv z popového světa a pohodlně by zapadl. Písničky se přehupují mezi polohami hit pro rádia a písnička do růžového pokojíčku, na něž mohou dospívající slečny dovádět před zrcadlem a bořit jazyky do polštářů představující obličeje svých oblíbenců. Pánové mají jediné štěstí - producenti jim dokázali vyrobit několik tak dobrých písniček, že strhnou naprosto kohokoliv, kdo o výběru hudby nechce ani trochu přemýšlet. Řeč je například o singlech "Live While We're Young" nebo "Kiss You". Veškeré řeči o albu jsou ale beztak plané - kdo si rád poslechne kvalitní pop, najde si jiné koně. A adolescentkám jejich názor stejně nevyvrátíte. Až dospějou do momentu, kdy si ze zdí strhají plakáty bývalých idolů, dojde i jim, že 1D jsou jen navoněnou variací stokrát vykradeného konceptu.

---

Album: One Direction - Take Me Home
Průměrné hodnocení: 5,8/10
Celkový čas: 42:07
Skladby: Live While We're Young, Kiss You, Little Things, C'mon C'mon, Last First Kiss, Heart Attack, Rock Me, Change My Mind, I Would, Over Again, Back For You, They Don't Know About Us, Summer Love