40 - 31 | 30 - 21 | 20 - 11 | 10 - 1

---

Někdo si vrchol slávy zažije hned s první deskou a zbytek kariéry čeká pouze na comeback. Alespoň ten komerční. Přesně tohle se asi stalo zpěvákovi Mikovi, který se svým debutem "Life In Cartoon Motion" uhranul celý svět, albová dvojka už se tolik neprodávala a aktuální "The Origin Of Love" si v obchodech taky nevedla úplně nejlépe. Ale o co hůř si vedly singly v hitparádách, o to více je povedená deska jako celek. I když na jedné straně sází jednu hitovku za druhou, na straně druhé se nebojí ukázat ani svou umělečtější tvář, hlavně co se týče videoklipů. Našel si svůj okruh fanoušků a vyrostl také jako skladatel a aranžér. Jeho třetí deska je sice jen obyčejný pop, ale s pořádnou dávkou energie, radosti a prvotřídních nápadů.

---

"The 2nd Law" bude asi nejvýše umístěná, nejrozmanitěji přijatá deska v naší rekapitulaci roku 2012. Muse s ní spustili velkou názorovou válku, zda už to se svým bombastickým stylem už nepřehánějí, nebo zda to je stále v únosné mezi. Někteří je dokonce nařkli z plagiátorství, pravda však bude někde uprostřed. Muse umějí napsat silné, hymnické melodie, ve kterých se zjevují jejich zjevné inspirace (nejenom Queen), přesto je třeba "Madness" svým způsobem geniální pop. Více prostoru dostal i basák Christopher Wolstenholme, ten se ve dvou skladbách vyzpívává ze své alkoholické závislosti. Jeho "Save Me" i na koncertech patřila k silným momentům. Přehnaná variace improvizací a odhalení karet svých oblíbenců jim spíše svázala ruce, naštěstí je na "The 2nd Law" hned několik momentů, které to kompenzují. S odstupem času a nadhledem se dá říci, že tato parta se sune dál za svým snem, jen Matthew Bellamy by potřeboval jaksi zaostřit optiku na ty správné souřadnice.

---

Šestihlavá saň Periphery se ihned po vydání svého dlouhá léta připravovaného debutu dostala do samotného středu zájmu všech příznivců současné progresivní tvrdé scény díky neuvěřitelné technické úrovni a mnohovrstevnatosti své složité hudby. Všichni si tak od jeho nástupce hodně slibovali. Kapela se nakonec vydala trošku jiným směrem než čekali skalní fans, za sebe ale tento krok hodnotím jako cestu správným směrem. Aniž by nějak popřeli své technické přednosti, nahráli desku až nečekaně tradiční v duchu svých vzorů Dream Theater. Místo aby se vydali napříč ještě větší složitosti, udělali hned několik skladeb, které svými klenutými refrény výborného zpěváka Spencera Sotela naplňují nemalé hitové ambice. Deska je mnohem chytlavější, a tak i mnohem lépe poslouchatelná pro nemuzikanty, aniž by přitom kapela nějak popřela svůj trademark. Bravo!

---

Mezi berlínskými squattery a kvazi-squattery se stal londýnský Breton kultem ještě dříve, než pořádně vystrčil drápky z ostrovů na pevninskou Evropu. Tamními autonomními subkulturami se skrze tamtamy šířila zpráva o existenci nezávislé laboratoře Breton (aka Breton Labs), v níž vznikají krátkometrážní filmy, porcují se tam čtvrthodinová hudební veledíla (postupně vyšla čtyři ípíčka) a kde se vyskytuje vysoká koncentrace kluků a holek, co nemají zájem platit nájem. Šeptanda se změnila v křik, ryk a nadšený povyk krátce poté, co Breton vloni zjara vydal plnohodnotný debut "Other People's Problems". A tak, zatímco tuzemští squatteři a podobně volnomyšlenkářsky smýšlející ještírci uvízli v devadesátkovém snu o ovládnutí světa pomocí pika a soundsystémů, v Berlíně syntetiku a techno rychty nahradil sofistikovaný poslech jiholondýnských indie-squatterů. Breton mimo Londýn zná ve Spojeném království málokdo, ostatně ani v Londýně to není žádná sláva. O tu ale Bretonu primárně nejde (přesto se ji kluci především v Německu dočkali, neb všechny jejich koncerty byly již v předprodeji dlouho dopředu vyprodány). Bretonu jde o vlastní budoucnost, což je mezi obyčejně nihilistickými squattery vskutku neobyčejný důvod pro vydání koncepčního alba, plného vynikajících písní různorodých žánrů a podžánrů indietroniky. Budoucností pak nerozumějte peníze, ale práci. Breton baví pracovat (ať už na sobě nebo na čemkoliv jiném) a debutová deska měla, dle slov zpěváka Romana Rappaka, zajistit, že se v Breton Labs bude stále něco dít. "A teď nemyslím párty, náš život je jedna velká pártyhárd, myslím nějaké ty árty. Umění. Snad nám ta deska otevře dveře," vyprávěl mi Roman po pražském koncertu Bretonu. Zmínil také, že se opakovaně několik let před vydáním premiérové dlouhohrající nahrávky pokoušel s produkty značky Breton Labs dostat na londýnský festival krátkých filmů, London Short Film Festival, ale že se do programu dosud nevtěsnal. "Nikdy nám nikdo neřekl výtky směřující ke kvalitě naší tvorby. Nabízeli jsme se jako děvky, ale vždycky nás odmítli. Tedy, neodmítli. Prostě nás ignorovali. Squatteři asi nemají lukrativní potenciál pro byznys," stěžoval si vloni Roman. To ještě nevěděl, že na základě úspěchů debutové hudební nahrávky dostane Breton od organizátorů pozvánku, aby na zmíněném festivalu měl letos v lednu nejen svou speciální projekci, ale aby v rámci slavnostního zahájení naživo přehrál také celou desku "Other People's Problems".

---

Americká folk-rocková formace The Avett Brothers loni vydala album "The Carpenter", na kterém si po třech letech zopakovala spolupráci s Rickem Rubinem. A vyplatilo se. Nahrávka založená na výborných melodiích je především zvukově a produkčně naprosto dokonalá. Kapela ji společně s Rubinem vystavěla na akustickém zvuku, který je obohacený o řadu dalších nástrojů pozvaných hostů, a že už samotná pětice představuje slušný instrumentální základ. Navíc sladění jednotlivých nástrojů a jejich volba už jen stěží mohly být lepší. Díky tomu mohli bratři Avettové svůj folk-rock vyšperkovat dalšími styly jako bluegrass, americana nebo z opačného hudebního spektra rock'n'rollem či inspiracemi punku. Tím se odlišili od předchozího "I And Love And You", které více zůstávalo v alternativním country. "The Carpenter" je jako celek hutné a bohaté, organické, místy až skoro živelné, které, ačkoli stojí u nás poněkud na okraji zájmu, spadá do toho nejlepšího, co v tomto stylu loni vzniklo. To koneckonců potvrzuje i nominace na Grammy.

---

Byla kousíček od toho, aby zapadla se svým jedinečným a křehkým hlasem do hudebního průměru. I přes úpornou snahu její debut nevzbuzoval žádné větší emoce. Až do roku 2012, kdy se v Americe prosadil její song "Lights" a všichni stáli v pozoru, co přinese novinka "Halcyon". Poučila se. Odhodila plytkost a útrpné, roztahané melodie. Vsadila na razanci, hutné beaty a divokost kombinovanou se svou jemností. Ellie Goulding v sobě probudila zvíře a na desce se přestala skrývat, dala do svého projevu naprosto vše: nadšení, hořkost i naději. Větší prostor dostal i její hlas, jenž byl na prvotině mnohdy skryt za různými efekty. Od těch se až na výjimky oprostila a dala přednost jednoduchosti před překombinovaností. To, že se rozhodla od elektroniky posunout více k popu, může považovat za jedno ze svých nejlepších rozhodnutí.

---

Rok 2012 začal pro hudební svět famózně. Sice první střípky o existenci budoucího fenoménu jménem Lana Del Rey probleskly již v roce předešlém, hlavní nápor přišel ale až v loňském roce s vydáním desky "Born To Die". Na jednu stranu na ni padala kritika pro unylost, nudu, která se snesla i na hlavu zpěvačky samotné pro její, pro některé, fádní projev. Na straně druhé prostor, který během jednoho roku uzmula na vrcholku světové scény, je nezpochybnitelný a neuvěřitelný. Album "Born To Die" si ho však zasloužilo právem, neboť celá kolekce je složena ze skvostů bez závažnější vady. Už ze singlu "Video Games" bylo zřejmé, že hudba z produkce Lany Del Rey bude v lecčem jiná a že nepůjde o nafouknutou přeslazenou bublinu laciného popu na jednu sezónu, což atypická interpretka potvrdila záhy po překvapivém vydání deluxe verze, se zbrusu novými (a snad ještě lepšími) skladbami pojmenované "Born To Die: Paradise Edition". Můžeme jen doufat, aby to Lana nezabalila a svými retro baladami nás ještě alespoň několikrát obdarovala.

---

Několik měsíců po vydání alba "Blunderbuss" vůbec nepochybuji, že se tato sólová prvotina Jacka Whitea stane rockovou klasikou. Očekávání Jack naplnil dokonale. Skvěle se tu sešlo načasování a štěstí na pozoruhodný písňový materiál, jenž geniálně shrnul skoro vše, na čem se multitalent White (na něhož trefně sedí označení "Analog Man" z názvu sólovky Steva Walshe) v minulosti podílel. Krásně pak bylo vidět třeba při vystoupení na iTunes festivalu (kdy v půli koncertu vystřídal chlapské osazenstvo doprovodné kapely za dámské kombo), jak White spojuje syrové kytarové riffy a energii přímo nukleární s dětinskou hravostí a radostí z muziky.

---

Frank Ocean. Je mu dvacet pět let, působí v hiphopové formaci Odd Future, podílí se na albech takových hvězd, jako jsou Jay-Z, Kanye West, John Legend nebo Beyoncé, loni veřejně přiznal homosexualitu. Ale úplně největší pozdvižení vyvolalo jeho první sólové album "channel ORANGE", které právem náleží k tomu nejlepšímu, co loňský rok přinesl. A které že ingredience přispěly k tomuto začlenění? Především je to nadčasovost (skladby jako "Sweet Life", "Bad Religion" nebo "Super Rich Kids" působí již nyní dojmem klasiky), trefné texty, které obstojí v každé době (zkažená bohatá mládež, drogové závislosti), skvělá hudební složka, která si bere to nejlepší z klasického soulu a r'n'b a je elegantně přetvořena, aby zněla současně (v případě desetiminutového opusu "Pyramids" dokonce futuristicky). A nesmíme zapomenout ani na hlasový projev samotného protagonisty - právě díky němu je nahrávka plná emocí, intimnosti a troufalosti a lehce jej můžeme zařadit k legendám typu Stevieho Wondera nebo Marvina Gaye.

---

Skandinávie už mnoho let patří mezi absolutní popovou špičku. A není se čemu divit - většina rádiových hitů vzniká právě v chladných severských zemích. Tím ale jejich produkce nekončí, dalším důležitým zbožím je i pop mnohem oduševnělejší povahy. Příkladem za všechny se stala Susanne Sundfør. Norská zpěvačka se doma se svou druhou deskou "The Brothel" stala nejprodávanější interpretkou roku, a to i přesto, že točí introvertní, chladnou a elektronicky hutnou hudbu, o kterou rozhlas nezavadí. Na nejnovějším počinu "The Silicone Veil" svůj talent posunula ještě dál. Skladby mají rozeznatelnější melodie, podkreslují je ještě ve větší míře smyčce, ale neubylo nic z naléhavosti, se kterou Susanne své vlastní písně interpretuje. Veškerá práce na písničkách leží na jejích bedrech a o to je výsledek působivější. Zasněné vícehlasy, ponurá nálada, ale i naděje a galony emocí dělají z "The Silicone Veil" událost roku. Dokonalá fúze popu, alternativy, orchestru a elektroniky nemohla dopadnout lépe.

---

40 - 31 | 30 - 21 | 20 - 11 | 10 - 1