S Muse se to má asi tak, že chtějí být tou největší kapelou, jakou může naše galaxie nabídnout. V podstatě už od samých počátků mají tendence stoupat strmě vzhůru mimo naši atmosféru a nutno přiznat, že v jednu chvíli se jim to i dařilo. Matthew Bellamy, Christopher Wolstenholme a Dominic Howard se za ty roky, co se dali dohromady, vypracovali v jednu nejtalentovanějších hudebních formací, co může Británie nabídnout, a je škoda, že jim to velikášství přerostlo přes hlavu. A při tom to po albu "Black Holes And Revelations" vypadalo tak slibně. Každý, kdo přišel do styku s živým záznamem "HAARP", mi musí dát za pravdu, že kolem roku 2008 patřili mezi muzikantskou elitu. Pak přišlo album "The Resistance" a s ním i nepatrné odlepování od země (ono přehnané queenovství tehdy bylo ještě jakžtakž stravitelné), ale na "The 2nd Law" již dochází k totální ztrátě identity, nadhledu, kreativity, originality a tím pádem i kvality.

"The 2nd Law" hraje jako většina filmových snímků z produkce Michaela Baye - na povrchu máte dokonalou produkci, drahé efekty, na projektu pracují kvalitní tvůrci a všechno to působí strašně draze. Když budete ale chtít jít hlouběji, zjistíte, že pod tím vším se nachází jen jedna velká umělecká prázdnota. Samozřejmě pokud na takový film vyrazíte do kina, počítáte s tím, že se budete bavit a ne přemýšlet. A teď je vše jen otázkou vkusu každého jedince, jestli mu to takhle stačí, nebo jestli očekává i nějakou přidanou hodnotu. Pokud je pro vás drahá produkce dostačující, již nemusíte číst dál, protože to, co se chystám napsat, se vám asi těžko bude líbit.

Z hlediska produkce nelze poslednímu albu teignmouthského tria nic vytknout. Stadiónové refrény, bohaté aranže, elektronika (ano, opravdu došlo i na dubstep) a to vše pospojováno tak, aby to působilo pokud možno co nejvíce epicky. Jenomže ani špičková produkce nemůže zakrýt, že se tentokrát vytratily nápady. A co víc, Muse teď pomalu kradou víc, než svého času Oasis. V podstatě si můžete zahrát malou hru a hádat, koho Muse vykradli, s tím že nejčastější odpovědí budou Queen, které Bellamy a spol. začali hodně citovat už na "Resistance".

Album otevírá "Supremacy", která sice má slibný začátek (něco ve stylu "Hold Me, Thrill Me, Kiss Me"), ale už tady se objevuje přemíra patosu (i když ještě ve stravitelné formě). Následující "Madness" už asi nejspíše každý zná, neboť byla zvolena jako druhý oficiální singl a dostalo se jí dostatečné pozornosti. Názory se různily, ale ať se vám to líbí, nebo ne, není tahle písnička nic jiného než mix "Faith" od George Michaela a queenovské "I Want To Break Free" a to vše okořeněno moderní elektronikou. Když dáme stranou neoriginalitu, zaráží přílišná podbízivost. Popové skladby přece lze skládat i bez toho, aby bylo nutné znít trendy, no ne?

Následuje "Panic Station" (někde mezi "Fame" Davida Bowieho a čehokoliv z "Hot Space" vy víte koho) a poté předehra a oficiální song letošních olympijských her "Survival", po jehož poslechu je jasné, že tohle prostě nikdo nemůže myslet vážně. Tady už se jim podařilo se dostat daleko za hranici kýče a parodie a zvolit tohle za oficiální song prestižní akce, jakou jistě Olympijské hry jsou, jen ukazuje, že onen slavný britský humor dokáže být občas až příliš suchý.

A když už přišlo na dubstep, byl přizván dubstepový producent. Ve skladbě "Follow Me" vypomohli Nero, ale žádnou taneční úleťárnu nečekejte, protože nebýt elektronického podkladu, jsou to U2 jako vyšití (podobně na tom je i "Big Freeze"). "Animals" a "Explorers" pak připomenou Radiohead ještě v době, kdy tolik nepoužívali elektroniku (druhá jmenovaná jakoby z oka vypadla "No Surprises").

Co se také úplně nepovedlo, je Bellamyho zpěv, který je mnohdy až nesnesitelně afektovaný. Když se v posledních dvou písních dočkáme zpěvu basáka Christophera Wolstenholmea, je to hodně příjemná změna. Právě jím zpívanou baladu "Save Me" považuji za vrchol celého alba. Úplně nejhůř nedopadla ani "Liquid State", i když je z ní až příliš cítit snaha přiblížit se Foo Fighters. Závěrečné instrumentálky jen dotahují ono fanatické snažení dosáhnout až ke hvězdám a celek je proto uzavřen dubstepovou symfonií.

Jak jsem již napsal v úvodu, album lze hodnotit podle několika kritérií, a pokud vám pouze stačí bombastická moderní produkce, bude se vám "The 2nd Law" líbit. Nic víc ale nečekejte. Je až skoro k nevíře, že ti stejní pánové mají na svědomí klenoty typu "Hysteria" nebo "Supermassive Black Hole". Snad se v budoucnu rozhodnou vrátit zpátky na zem a natočit album, na kterém budou opět znít jako Muse.