I když je "Ja tutaj mieszkam" už čtvrté album Beaty Bocek, polské písničkářky z Českého Těšína, je docela možné, že jste o ní ještě neslyšeli. Beata míchá ve svých písních prvky world music, etna a folku, zpívá převážně polsky, ale také třeba česky nebo francouzsky a kromě obvyklých hudebních nástrojů jako je kytara, akordeon nebo ukulele používá také zajímavý africký nástroj mbira, který můžete znát třeba z alba Zuzany Novak.

Ve velmi intimních aranžích s vlastně strohým a tradičním nástrojovým obsazením nachází Beata Bocek opravdu pestré cesty. Zjevně cesty osobní, ale takové, aby jim porozuměl každý, kdo chce, ať už mluví jakýmkoliv jazykem. Nádherným příkladem je má nejoblíbenější "Malá", kde si muzikantka objevně pohrává a pracuje s hlasem, podélnou flétnou bez tónových otvorů koncovkou i celkovou aranží ostatních nástrojů, ta závěrečná dohra v této písni je prostě nádherná.

Ostatně atmosféra, kterou album navodí nejpozději s úvodem druhé skladby, je asi tím, co mě na Beatě baví nejvíce. Její svět je totiž docela dost jiný než ten můj, ale ta schopnost vtáhnout si mne tam k sobě a po dobu třičtvrtě hodiny se v něm pohybovat, je podobná, jako zabrat se do dobrého emotivního filmu. A z písní této písničkářky mám podobný pocit, jako když jsem cestoval pobaltskými státy, objevoval tamější venkov a představoval si, že nějak podobně by to u nás zřejmě vypadalo za předpokladu, pokud by se rozvoj civilizace zastavil někdy za první republiky.

S Beatou Bocek tak můžete objevovat světy, které možná osobně neznáte, ale dost možná je budete mít zapsané někde hluboko v podvědomí. Ve svých kořenech, ve vzpomínkách na prarodiče a jejich vzpomínky, které jste jako děti hltali. A pokud jste tu možnost neměli, "Ja tutaj mieszkam" vás tam dovede alespoň teď, zprostředkovaně.