Krabici s mlékem si otevřela zuby, zabalila se do huňaté šály a s ohníčky v očích očekávala, co přijde. Belgická zpěvačka Selah Sue není křehká dívenka, spíš zlobivá holka odvedle. Přestože strávila dlouhé hodiny na cestě, udělala si před prosincovým koncertem v Roxy čas na rozhovor.
© Kristina Bílá Jako malá ses chtěla stát primabalerínou, je to tak?
Ano, primabalerína je sice trochu přehnané tvrzení, ale je to tak. Tančila jsem od šesti do deseti let a už v té době jsem byla hodně ambiciózní, což platilo i pro balet. Vždycky jsem tančila v první řadě, dostávala hlavní role, a tudíž jsem směřovala k profesionální kariéře.
Potom jsi studovala psychologii, ale ve finále je z tebe hudebnice, což není profesně zrovna blízko.
Dřív jsem toho dělala opravdu hodně, jeden čas jsem dokonce zkoušela i trochu hrát. Jinak jsem si byla téměř jistá, že se chci v budoucnu stát psycholožkou, ale vedle studia jsem psala stranou nějaké písničky a pokoušela se zpívat - puberta pro mě totiž byla deprimujícím obdobím. Když mi bylo osmnáct, brnkala jsem na kytaru v jednom baru pro pár známých. Tam si mě všimnul jeden muzikant a vzal mě s sebou na turné. A pak už to šlo ráz na ráz - získala jsem manažera, nabídky... Před závěrečnými zkouškami ve škole jsem se už musela rozhodnout definitivně. A skončila jsem s kytarou kolem krku (smích).
Selah Sue...
...je skladatelka a písničkářka z Belgie. Ačkoliv její tvorba nespadá do středního proudu, jejího eponymního debutu se prodalo přes šest set tisíc a sklidil úspěch na všech frontách. Zpěvačka laškuje s reggae, soulem či r'n'b, čemuž dominuje její zimou ofouklý hlas. Veřejnost si zdánlivě nesmělé blondýnky s drdolem všimla díky hitu "Raggamuffin" nebo "Please", na němž spolupracovala s matadorem showbusinessu
Cee Lo Greenem. Publikum může její hudbu znát i z reklamy na nejmenovanou čokoládovou tyčinku. Vlastním jménem Sanne Putseys získala cenu EBBA (European Border Breakers Award) a loni se stala jedním z hudebních tipů časopisu Rolling Stone.
Tvé debutové album hodně řeší otázku přijmutí sama sebe. Předpokládám, že hovoříš ze svých vlastních zkušeností.
To teda jo! Od čtrnácti do devatenácti let jsem se konstatně utápěla v depce. Nebudu říkat, že pro mě muzika znamenala terapii, ale v momentě, kdy jsem hrála, jsem se zkrátka cítila mnohem lépe.
© Kristina Bílá Některé skladby zní hodně intimně - např. song "Mommy" je věnovaný tvé mamince. Měla jsi spokojené dětství?
Mé dětství bylo nádherné - skoro jako v Hobitíně (smích). Modrá obloha, spousta zelené trávy a spousta legrace. Pocházím ze tří sourozenců, jsem benjamínek rodiny. Jenže pak přišlo vyrůstání a puberta a obrátilo se to o sto osmdesát stupňů.
Napadlo tě někdy, že by o tvoji desku mohl být zájem i za hranicemi Belgie? Nebo to byl celou dobu záměr?
Ambiciózní lidé se touží nějakým způsobem prosadit - nahrávací agentura, manažeři a celý tým v to doufali, to je přece přirozené. Ale já to tak nebrala, můj záměr to úplně nebyl. Na druhou stranu jsem nekopala kolem, když mi zařídili třeba promoakci ve Francii. Je to ostatně moje práce.
Prý se považuješ za celkem stydlivou osobu. Jak se vyrovnáváš s velkými festivaly, kde na tebe z pod pódia vzhlížejí tisíce lidí?
Kupodivu to snáším dobře. V muzice se cítím sebejistě, protože vím, co chci. Hrát před takovými davy je pro mě paradoxně jednodušší než před lidmi, s nimiž se pak musím seznámit a povídat si. Z toho mám větší strach, protože jde o osobní kontakt.
Když jsme u vystupování, zeptám se na klasickou otázku: máš radši menší kluby nebo velká pódia?
Obojí má něco do sebe. Festivaly jsou více o intenzivním předávání energie mezi publikem a interpretem. Není na tebe kladen takový tlak, protože jsi v line-upu jedna z mnoha. Do klubu se lidé přijdou podívat přímo na tebe, takže je pak vystoupení zase důvěrnější. Můžeš zahrát pomalejší a intimní skladby, které by sis na festivalu nemohla dovolit atd. Takže se ve finále asi spíš přikláním k menším prostorám.
Kritici i fanoušci tě nepřestávají přirovnávat ke kolegyním Amy Winehouse, Duffy apod. Nejsi z toho nálepkování už trochu otrávená?
Je naprosto normální, že si veřejnost potřebuje věci
značkovat a řadit do kategorií. Všechny jsme navíc ženy, což je výrazně společný faktor (smích). Máme také silné hlasy a přitom nejsme černošky. Rozhodně mě přirovnání k těm nejlepším neuráží, ale jsem si naprosto jistá, že pokud si publikum poslechne naše alba, moc společných znaků nenajde.
V sedmnácti letech jsi ukázala záda společnosti Universal. Ne každý náctiletý by odmítl smlouvu s největším labelem současnosti...
Zkrátka jsem nebyla pro showbusiness připravená, vždyť jsem v té době ještě pořád chodila na střední! Nešlo mi o prvoplánový úspěch, ačkoliv jsem měla své sny a chtěla uspět. Ale v té době? Přednost dostalo vzdělání. Také jsem se cítila rozpolcená, takže moje cíle byly dost zamlžené. Už na první schůzce se zástupci z Universalu na mě dost tlačili a já hned poznala, že to zatím nepůjde.
No vida a v dnešní době už jsi spolupracovala se Cee Lo Greenem nebo Princem. Jaký je to pocit, když zvedneš telefon a na druhé straně se ozve Prince a pozve tě na svůj koncert?
Trochu šílený a absurdní zároveň. Obyčejně stojím nohama pevně na zemi, ale jakmile zavolal Prince, mohla jsem se zbláznit. Byl to úžasný pocit. Po show jsme spolu mluvili a dal mi spoustu rad, prorokoval mi světlou budoucnost a to všechno. Zkrátka skvělé!
© Kristina Bílá Spekuluje se také o možné spolupráci s Magnetic Man. Jak to vypadá?
Tak horké to nebude. Jednou akorát vystupovali na stejném festivalu jako já. Viděli můj koncert a ani já jsem se nebránila společnému natáčení. Ale nakonec jsme se ani nestihli setkat, takže se nic konkrétního nedomluvilo. Ale kdo ví, třeba se to ještě v budoucnu povede. Mimochodem, jejich písnička "I Need Air" je výborná.
Magnetic Man kritici nejvíce spojují s dubstepem. Ten je v Česku poslední měsíce vysoce populární. Jaká muzika momentálně frčí v Belgii?
Dubstep v Česku? Vážně? To je super! Ten u nás jede zřejmě ve stejné míře jako tady. Já si občas také naladím rádio hrající dubstep. Nedokáže to ale porazit klasiku středního proudu -
Rihanna,
Beyoncé,
Jay-Z a obdobné věci. Hádám, že podobné to bude všude.
Poslední otázka má politický nádech. Pocházíš z Belgie, proto se zeptám, jestli osobně cítíš napětí nebo problémy plynoucí z nevyřešeného soužití Valonů a Vlámů?
Já a můj kolega, zpěvák Milo, jsme asi jediní umělci, kteří jsou stejně oblíbení v obou částech. Ale přesto necítím ani náznak problémů nebo těžké atmosféry. Obyčejní lidé s tím podle mě trable nemají, ty vytvářejí akorát politici, což je typické. V Belgii se mi žije dobře.