Co říkáte na tak velký zájem, který panuje o lístky na turné?

Upřímně? Všechno nějak zaklaplo. Povedlo se udělat dobré promo, sehnali jsme partnera a měli k tomu víc prostředků. Navíc slavíme výročí dvaceti let od založení, čeho si všimla i média. Když je kulaté, každý o výročí rád napíše nebo aspoň vydá tiskovou zprávu. Zároveň jde o to, že jsme se rozhodli jet šňůru po divadlech, což jsme nikdy v průběhu těch dvaceti let neudělali. Standardních turné po klubech, halách nebo kulturácích byla fůra, ale nic takhle komorního se nedělo. Teď skutečně jedeme písničky jenom na španělky a bez harddisku. Máme trošku jinak stavěný set a hrajeme i skladby, které jsme nikdy nehráli. Všechny písničky zní jinak než na deskách. A ze spousty z nich se vylouplo, že jsou fakt hezký, když se oholí takhle na dřeň.

K téhle poloze jste ale měli vždycky blízko, že? Třeba taková deska "Midlife" se konceptu aktuálního turné hodně blížila.

Zjistili jsme, že nemůžeme být tvrdá kapela. Kryštof není tvrdý zpěvák, není to žádný metalista. Poprocková poloha mu sedí daleko víc. A já jsem zase baladář, mám rád pomalejší písničky. Na těchto dvou principech je to založený.

Je to blíž vaší přirozenosti?

Přirozenosti… (zamýšlí se) Abych to doplnil, já si rád poslechnu všechno, od hip hopu po metal. Jenomže kapela si vždycky musí uvědomit, co chce tvořit. Nemůže hrát něco, co z ní přirozeně neleze. Když se vrátím k těm mým baladám, mám rád pomalý písničky, nejvíc ze mne lezou střední tempa. Možná proto, že udělat rychlou hitovou věc se povede jednou za uherskej rok. Vidím to teď na koncertech. Frčí sice taneční věci, ale lidi jsou vděční za obyčejnou písničku. Takoví Muse dali do svýho pražskýho setu asi tři baladičtější věci a fanoušci z toho byli unešení. Možná to je reakce právě na to, jak to do nich předtím energicky valíš.

Vaše dnešní publikum asi zhruba tuší, co od vás může čekat, ne?

To asi jo. Ale stejně si myslím, že zatímco naše standardní koncerty prokládáme vypalovačkama a ve výsledku zníme tvrději, aktuální tour je spíš poslechovka. Vytáhli jsme vyloženě věci, který mají hezký refrény a který si lidi můžou v divadelním prostředí užít.

Cvičili jste dlouho?

Já docela dlouho přemýšlel, jaké písničky vybrat. Během dvou dnů jsem pak dal dohromady nějaký nástřel - kdo bude co hrát, kde budou klávesy a jestli tam bude Fender piano nebo synťák. Nějak se nám to sešlo a pak jsme začali dávat ve zkušebně dohromady set. To nám zabralo asi pět dní.

Můžete na turné také průběžně skládat nové písničky?

Samozřejmě můžeme, ale záleží, jestli se nám chce. Co se týče skládání muziky, já teď třeba nedělám nic. Před turné jsem byl zalezlej ve studiu u Ecsona Waldese, protože se dodělávala deska Clou a já s Lukášem Vyhnalem natáčel zpěvy. Pak jsem si dal trochu voraz a hned na to jsme šli zkoušet s Lesbama… Takže toho mám docela po krk. Strašně obdivuji třeba Ecsona, že je ve studiu každý den a jede jednu věc za druhou. Dělá metal - přepne se - dělá popinu - přepne se - dělá androš… To musí být strašná vymývačka. Já si od toho občas musím odřachnout, jinak bych se zbláznil.

Každá kapela svůj osobitý styl skládání. Jaký je ten váš?

Kdysi dávno vznikaly pecky společně ve zkušebně. Jeden přinesl riff, druhý se přidal a něco z toho vylezlo. Například desku "Medinice Man" je z mého dnešního pohledu dřina poslouchat. V jedné pecce je dvacet rifů, deset různých temp, pět přechodů a pasáží… Přesně to odpovídá situaci, kdy si dáš špeka a chrlíš nápady. Strašně tě to baví, tak to mydlíš a nic neřešíš. Dnes to máme jinak. Většinou každý do kapely donese písničku včetně zpěvové linky. A ta buď projde, nebo neprojde.

A definitivní podoba…

Definitivní podoba se písničkám dává u každé desky jinak. "Tune da Radio" vznikalo vyloženě z nápadů ve studiu, kde jsme seděli s Yardou Helešicem a říkali si, co šlape a co vyhodit. Bylo tam hodně samplovaných věcí, takže jsme se zabývali tím, aby hrály dobře škopky. Když jsme šli točit "Midlife", měli jsme z domova demáče, které jsme šli přehrát na Barrandov a pak smíchat do Německa. Desku "Euphony…" jsme celou dělali u mne ve studiu a pak ji míchali v Propasti. Úplně jinak vzniklo zase "Lick It", které jsme nahrávali živě z našich nápadů v Propasti do pásů. Oldskůlový způsob. Mění se to podle toho, kolik máš zrovna peněz a jaká je v období vzniku desky nálada. Stejně je to ale vždycky o materiálu. Buď máš dobrý písničky, nebo nemáš. A z toho, co máš, se snažíš vybrat to momentálně nejlepší.

Žijete v Support Lesbiens kapelním životem? Chodíte spolu třeba na pivo?

Ne. Na to není čas. Ve chvíli, kdy Kryštof, René a Honza mají děti, je velmi málo společného času. Občas se sejdeme, když něco potřebujeme pořešit, ale volný čas společně netrávíme.

Jste kamarádi, nebo spíš kolegové?

Já myslím, že teď jsme už spíš kolegové. Každý to má úplně jinak a vyvíjí se po svém. Když kapela spolu žije, tvoří a někam se dostává, je to super. Užíváš si to, vyděláváš prachy… Ale pak logicky přijde laťka, kterou ve své zemi už nemůžeš překonat. Jsi nejvýš, kde jsi mohl být.

Myslíš, že je to i váš případ?

Podle mě jsme s angličtinou v téhle zemi dosáhli nejvíc, co jsme mohli. Jsem velmi rád, že to pořád trvá. Kdyby mi někdo před těmi dvaceti lety řekl, že budu mít nejhranější singl v rádiu, zaklepu si na čelo. Podařilo se nám proseknout všechny důležitý milníky. Jenomže co dál? Lidi už tady viděli všechno a už ti jen tak něco nesežerou. Takže teď je to o tom jet si to svý a doufat, že se to někomu bude líbit. A taky neulítnout na nějakým kalkulu, protože ten ti stejně nepomůže.

K tomu jste někdy měli nutkání?

Vždycky nějakým způsobem přemýšlíš o tom, co zrovna frčí a co se lidem může líbit. Já mám ale spíš na mysli kalkul takový, kdy pojmeš podezření, že vytvoříš hit, co se bude líbit lidem. Tak to ale nejde. Můžeš maximálně použít nějaký mustry, jak se hity dělají venku, ale když ti to lidi nezbaštěj, stejně se nechytáš. Navíc pořád vznikají nové kapely a pořád musíš sledovat trendy. Já jsem se letos načapal, že jsem totální tupan Supporťák, který nedělá nic jiného, než kapelu. Chtělo se mi podívat, jak to dělají lidi z venku. Tak jsem navštívil koncerty Metallicy, Red Hot Chili Peppers, Foo Fighters nebo Muse... Ti byli společně s Coldplay nejlepší.

A co sis z nich pro fungování Support Lesbiens odnesl?

Že jediný problém českýho trhu je ten, že je malý. Kapely, který vylítnou, hrozně hrají. Jenže si tím zároveň sami vymlacují prostředí, protože jsou přehraný. My se snažíme hrát málo, třeba padesát koncertů za rok. A i tak mám pocit, že hrajeme furt. Je jasný, že na Coldplay, kteří tu hrají jednou za čtyři roky, přijde plný dům. Jenže některý domácí kapely zvládnou v rámci naší republiky třeba sto sedmdesát vystoupení ročně. To je šílený.

Na druhou stranu to muzikanty nutí přicházet stále s něčím novým, což je pro hudebního fanouška fajn.

Jenomže nikdo ze zajetých kapel s ničím novým nepřichází. Růžky vystrčili výborní Charlie Straight, ale dva tisíce lidí na ně nepřijde. Ani je nehrají v rádiu. Přitom jde o mladou kapelu, která by měla fungovat.

Nakolik jsou vlastně dnes rádia pro kapelu důležitá?

Byla důležitá před čtyřmi pěti lety, ale teď se to celé otočilo vzhůru nohama. Lidi na ně nedbají, sami si hledají na Internetu věci, které je baví. A pak se rozhodnou, jestli na kapelu přijdou, nebo ne. Samozřejmě je super, když tě hrají rádia, protože to posiluje tvůj brand. Bylo by ideální, kdybys měl videoklip v televizi, singl v rádiu a chodili na tebe lidi. Všechno by do sebe zapadalo. Ale v tuhle dobu, kdy se takovýmhle způsobem rozjel Internet, nemají už rádia zásadní vliv. Protože tady jsou i interpreti, který sice rádia hrají, ale lidi na ně nepřijdou. A návštěvnost koncertu je dnes měřítko úspěchu.

Takže dominantní médium pro kapelu vašeho ražení je...

Televize a sociální sítě. Spousta rádií najela na model jedné pecky za den, kdy skutečně písničky neopakují, takže už ti nevyrobí hit. A lidi to nemají v té rychlosti a množství šanci naposlouchat.

Co šeptanda?

Když se deset lidí na něčem shodne a pošle to dál, to je úplně nejvíc. Myslím, že to takhle bylo vždycky, ale teď lidi můžou šeptandu rozjet rychleji, protože mají sociální sítě. Často vlastně nedělají nic jiného, než že sedí u kompu a klovou do klávesnice. Já to vyloženě nesnáším, ale je to nedílná součást dění v tomhle byznysu.

A pak musíš věřit, že lidé přijdou na koncert.

Pak si jenom přeješ, aby nepršelo, aby se lidem chtělo a aby zrovna nedávali nějaký seriál. Tomu rozumím, kdyby dávali Smrtonosnou past IV, taky nejdu na koncert. Notabene na kapelu, kterou můžu vidět kousek od sebe padesátkrát za rok. Jsme fakt pidi.

Vaše desky vychází obvykle na podzim, přičemž v létě je předznamená singl a videoklip. V čem je takový model pro kapelu přínosný?

Je to takový oldschool model, který jedeme proto, že všechno dlouho trvá. Do rádií rozešleš singl a než ho nasadí, uběhne měsíc. Měla by to být upoutávka na desku, aby lidi věděli, na co se můžou těšit. A buď zafunguje, nebo ne. U poslední desky "Homobot" jsme šli se singlem ven měsíc předtím, než byla deska hotová. Modelů, jak propagovat album, jsou mraky. Ale myslím, že takhle by to mělo být a je to praktické, protože na singl namotáš nějaký promo, vydáš tiskovou zprávu…

Za singl vybíráte písničku, která je nejdřív hotová?

Vždycky máme nějaký deadline, do kterého musí být hotoví adepti. A z těch se pak singl vybírá.

Jaká jsou kritéria?

Jsou to kritéria trhu, ve kterým se pohybuješ. Samozřejmě se snažíš, aby singl u lidí zabral, ale neovlivníš to. Řekneš si: Ideální by bylo, kdyby se hrál v rádiu, takže tam nesmí být moc kytar a naopak spousta synťáků. U poslední desky jsme se na to ale vybodli.

Upravovali jste někdy písničku podle přání rádií?

To ne. Spíš jsme vždycky vybrali písničku, která byla od začátku víc radio friendly, než abychom do takovéhle podoby nějakou předělávali. Třeba u "Midlife" se doneslo asi pět věcí a lidi z rádia si písničku vybrali sami.

Jak taková komunikace s rádii vypadá?

Komunikuje s nimi hlavně manažer, protože každý rádio je jiný. Přestože dnes jedno kopíruje playlist od druhýho.

S vaší hudbou podnikáte různé aktivity, objevuje se v reklamách nebo ji hrajete na otevíračce nákupních center, což by některé kapely nemusely přijmout. Máte nějakou hranici, kterou byste nikdy nepřekročili?

Ano, nehrajeme na politických akcích. Jinak všechno ostatní je byznys. Chce někdo zahrát na otevíračce Palladia? Fajn, za ty a ty peníze do toho jdeme. Pak si je rozdělíme a buď se jedeme někam ohřát, nebo výdělek vložíme zpátky do kapely. Jsou to takzvaný UNA - umělecky nezajímavý akce. Hrajeme na nich rádi, předvedeme maximální výkon, ale jedinou kompenzací jsou finance. Jako když Sting jede hrát na večírek PPF. Řekne si o milion liber, přiletí, udělá super koncert a jede zase do prdele.

Řešili jste někdy nějaké morální dilema?

Vlastně ne. Nikdy jsme nehráli pro firmu, která by smrděla. Neúčastníme se pouze politických mítinků. Samozřejmě se neubráníš tomu, že na nějaké městské starosti vystoupí nějaký starosta. To je běžná věc. Ale hrát přímo pro nějakou stranu, i když by nám za to nabízela nesmysl, to bychom nikdy neudělali. V tomhle případě to není o financích, ale o principu. Ať jsme pravičáci, levičáci, nebo ufouni.

Hynku, jaká je momentálně v kapele atmosféra?

Jsme zkrátka na turné. Kryštof zároveň s prvním koncertem oznámil, že si udělal sólový projekt s dalšími členy kapely kromě mne. Ať si dělá, co chce. Já to neřeším. Jenom mne mrzí, že tohle prohlášení vydal při turné. Automaticky se tím vyrojilo milion spekulací o tom, že Supporti končí. A to samozřejmě má na turné vliv. Naštěstí jsem zjistil, že to spousta lidí nezaregistrovala, protože Kryštofovo prohlášení prošlo asi jen čtyřmi médii. Nicméně spekulace turné nepomáhají a pro mne je priorita ho řádně dokončit.

Ozval se vám někdo z partnerů?

Naštěstí ne, ale to víš, že se mi stáhl zadek. Taky na nás mohli pěkně vlítnout. Naštěstí jsou ale v pohodě a mají radost, že turné funguje. A to je pro mne důležité. Co se bude dít dál, to sám nevím.

Nedělám dneska vlastně poslední rozhovor se Support Lesbiens?

Já myslím, že ne.

Ale jestliže si čtyři lidé z pěti udělají vlastní kapelu a jediný, kdo tam chybí, jsi ty...

Trochu to smrdí, no. Ale to je jediný, co ti k tomu teď řeknu.

Pohádali jste se?

Nepohádali. Jsme dospělí lidi a o všem se dá mluvit. Pokud má někdo nějaký problém, ať přijde a řekne ho. Že máme mezi sebou nějaký osobní věci a nesdílíme stejný názory, to je úplně normální. Měli jsme to tak dvacet let. Přece jenom Kryštof bere hudbu víc jako koníčka a já jsem spíš obchodník. Navíc další tři lidi z kapely taky nemusí mít na věc stejný názor.

Tak jinak: Stalo se mezi vámi něco?

Každá kapela má nějaké problémy. Ale já nezaregistroval nic zásadního, co by se nedalo vyřešit a co bychom nikdy nevyřešili. Osobně mne překvapilo, že kluci už mají nějaký hotový materiál. Nevím, co v tom vězí, ale já to nemůžu řešit. Nevadí mi to, protože jsou to muzikanti a můžou si ve svým volnu dělat, co chtějí. Třeba bubeník hraje snad v pěti kapelách zároveň.

Mrzí tě ta situace?

Mne ta situace mrzí, ale nemůžu s ní nic dělat. Teď potřebuji, aby kapela splnila závazky, které má. A pak se o tom budeme bavit.

Mně vždycky přišlo, že jste s Kryštofem tandem, který kapelu táhne…

Tak to je, no. Kapela je moje a Kryštofova. Teď je otázka... (zamyslí se) Prostě si udělal sólový projekt. Upřímně, jsem na něj trochu nasranej. Asi jako kdyby můj brácha udělal nějakou píčovinu. Přesně takhle jsem na něho nasranej. Ale nebudu přilévat olej do ohně. Spíš se zeptej jeho, co má za lubem. Já to nevím.

Říkal jsi, že nevíš co se bude dít po turné. Tak si zkus zavěštit. Co bude se Support Lesbiens, až dokončíte šňůru?

Budeme si muset sednout a pobavit se, co se teda děje. Možná, že už to začneme řešit hned po Novém roce, kdy nás čekají poslední dva koncerty turné. Abychom zkrátka věděli, na čem jsme. Turné se ale musí dojet.