Nuda. Nuda. Nuda. Líbí se vám No Name? Bude se vám líbit Post-nuda Post-hudba. Nuda. Nuda. Nuda. Pořád dokola jedno ústřední, repetitivní téma - láska. Nuda. V každém z šesti žalotextů se někdo opije, prožije zklamání a dříve, než strčí hlavu do igelitky a zařve, stačí si žiletkou pozérsky polechtat zápěstí. Srdceryvné patetické emožvásty o nespravedlivém osudu, gejzíry sebetrýznivých slz, ale hlavně fňukání doprovázené děláním se do dlaní. Zpěvák a textař Igor Timko Domingo by měl urychleně přestat chlastat a prožívat zklamání. Autor hudby a příležitostný druhý hlas Tomáš Havlen by měl v prvé řadě přestat zpívat, tedy zpívat, a také by konečně mohl pochopit, že vykrádat všechny ty západní, mezi alternativou tolik moderní posthudby není žádná psina ani žádná dřina (ale zase je to hipsteřina).

Při troše dobré vůle by šlo "Artefaktům" dát obligátní, neutrální pětku, šestku, kluky poplácat po zádech a zadku, jak jsou talentovaní a nadějní a že to příště jistojistě vyjde, jenže vážně je třeba lhát si do kapsy? A bude vůbec nějaké příště? Post-hudba měla připravenou startovací plochu jako žádná jiná tuzemská alternativní mladá kapela. Hudebně gramotné publikum ji velebilo za předchozí dvě ípíčka a nyní se jen čekalo na rozhodující krok, na plnohodnotnou desku, která mohla (a měla) mít ambice zacílit napříč alternativním, ale vlastně i konzumním spektrem. No ano, kdyby nebyli kluci tupci, mohli být dávno komerčně úspěšní (a věřte mi, že právě to si tihle dva rock'n'rollové vysnili a vytyčili jako cíl).

Jeden příklad za všechny - pusťte starší, byť naivní, ale o to více působivé písně typu "Seriály" libovolnému fanouškovi/libovolné fanynce Kryštofa či Tomáše Kluse a sami uvidíte tu nadšenou reakci. Kdykoliv jsem starší Post-hudbu kdekoliv pouštěl, vždy jsem tím motivoval pasivní posluchače, aby aktivně zjišťovali, co že to hraje. Ale představa, že bude cvakání a hýkání z "Artefaktů" kohokoliv motivovat k čemukoliv jinému než k sebevraždě, je fantasmagorie.

Kluci novou desku připravovali rok. Na Jižáku, u hiphopové legendy Etiena, nahráli šest stejných, sterilně vyčištěných, plochých písňových ploch, dvacetiminutové zoufale šedivé pásmo, ze kterého vystupuje jediná věc - "Skořápky". Zbytek nestojí za řeč. Ano, progresivnější čajovny mají co hrát a batikované buchty mají kulisu při louhování třetího nálevu čaje, co má indiánské jméno. Ano, pražské hipsterky hystericky ryjí do zdí svých pokojíčků Domingovo jméno, a protože jsou straight-edge, obdivují jej, že za ně pije a žije. Hm. A jsme zase na začátku. Ale co jiného říct k desce, která ze všeho nejvíce připomíná bravíčkovskou rubriku Láska, sex a trápení, kterou za doprovodu James Blake revivalu hlasitě čte recidivista na protialkoholním oddělení léčebny pro mladistvé delikventy.

K "Artefaktům" měli kluci nejprve obal a booklet, teprve poté začali pracovat na samotném albu. Příště by možná stálo za to celý proces obrátit a atomy začít štěpit od jádra. Tudy cesta nevede. Nevěříte? Naposlouchejte si starší materiál a porovnejte jej s plytkou novinkou, pak pochopíte, jak moc Post-hudba nevyužila/nevyužívá svůj potenciál. Přiznávám, pořád tajně doufám, že celé ty "Artefakty" jsou jen legrace, že se jedná o vyřazené písně a že samotné, tolik očekávané album, jež bude aspirovat na Apollo, Vinylu i Anděla zároveň, teprve vyjde, že přijde třeba na podzim, ale každým dalším poslechem si uvědomuju, jak moc kluci své aktuální poloze věří. Ne, já nevěřím, že se může autentičnost a talent takhle promarnit. Nevěřím, protože nechci věřit. Ono je vždycky smutné, když vidíte umřít takhle mladou kapelu. RIP Post-hudba.