Zvláštní dvojka, tihle Kanaďané. Na scéně se pohybují už osm let, ale stejně si ani ti nejzarytější fanoušci nemůžou být stále jistí, co jsou Alice Glass a Ethan Kath přesně zač. Rozhovorů s nimi na YouTube moc nedohledáte, o skutečném jménu producenta projektu Katha panují neustále dohady a více než o osobním životě Glass víme spíš už o počtu jejích koncertních úrazů. Na stranu druhou je fajn, že i dnes existují muzikanti, kteří nemají potřebu nás o každém svém kroku informovat na Twitteru, a my tak stále můžeme žít ve sladké nevědomosti, co si asi tak členové dávají k snídani a jaké spodní prádlo nosí.

Se stejnojmenným debutem Crystal Castles vtrhli na scénu v roce 2008, v době, kdy vlna nu-ravu už dosahovala své špičky. A zatímco velká část kapel z této éry zanikla, nebo se s druhými deskami vytratila do zapomnění, oni stále zůstávají. A stále umanutě pokračují ve směru nalinkovaném právě první nahrávkou. Jejich neochvějné stanovisko a nechuť k větším změnám ztvrdili i "Crystal Castles", tedy tou třetí z listopadu letošního roku. Kromě skutečnosti, že jejich zvuk se možná mění pouze co do stravitelnosti (samozřejmě, stále v určitých mezích, na mainstream jsou ještě pořád moc obskurní záležitostí), je to beznaděj, co s každým dalším albem sílí. Nemluvím teď jenom o textech, ale hlavně o dopadu jejich dekadentního vývoje na zvuk.

Příkladně to můžete zpozorovat také na coverech jednotlivých nahrávek. Obal jedničky s oběma hudebníky na něm byl hlavně ještě stylový. Na dvojce se mraky nad podivným městečkem kanadského páru stáhly a zkratkou přes hřbitov jsme tu měli podivně vzhlížející holčičku u hrobu své matky (ehm, která byla ve skutečnosti chlapečkem u hrobu své prababičky). Na trojce ale ještě přitvrdili a vypůjčili si z fondu oceněného španělského fotožurnalisty Samuela Aranda, který po demonstracích v Jemenu vyfotil matku držícího svého syna po zasažení slzným plynem.

Jak tedy napovídá obal, "III" není veselá nahrávka. Duo je na ní ale ještě pořád dostatečně cool, aby si o nich na blogu psal každý správný hipster. Pod náloží 8-bitového hybridu, ponurého synthpopu koketujícího s witch house a pěveckým projevem Alice Glass, která vás dokáže stejně dobře ukolébat do růžového snění, jako vás z něho zase uprostřed temné noci vytrhnout, je vážnější poselství. Sociální útlak, zneužívání žen a dětí - i to jsou hlavní témata desky. "I am plague!" apaticky se doznává v úvodní "Plague" zpěvačka. Podobně jako videoklip, kde ženu ovládá jakýsi vnitřní démon, působí i celý song. Houkající sirény kdesi v dáli ohlašují postupný propad do stavu šílenství.

Ve "Wrath Of God" se snivá melodie se zvonečky vzápětí mění ve vybuchující gejzíry apokalyptického diska na party sektářů oslavujících konec světa. Tyto protichůdné polohy jsou ostatně pro tvorbu CC typické a slyšet je můžeme například i v závěrečné "Child I Will Hurt You". Poklidná ukolébavka, kde opět hraje prim něžné cinkání, sice může evokovat posvátnost zasněžené krajiny a matku v teple domova uspávající své dítě, titul je ovšem dostatečně výmluvný. Pro milovníky punkových zběsilostí, jakými v minulosti byla například "XXZXCUZX Me" nebo "Doe Deer", tu je rovnou k žilními použití připraven "Insulin".

V podstatě si ovšem každá položka v tracklistu zaslouží vaši pozornost a má stejně silný potenciál. Co se dvojici znovu podařilo, je natočení plnohodnotné desky, na které žádný song nepřebývá a každý má své osobité kouzlo a charakter. Crystal Castles i potřetí nastoupili na stejný vlak, ale toto riziko se jim zase vyplatilo. Stále totiž mají v rukou nepřeberné množství triků a vychytávek, které dokážou proměnit v řádku velmi nápaditých a nezapomenutelných momentů.

Kapela se už několikrát doznala, že je rozčarovaná z dnešního světa. Naší zkažené společnosti už také moc šancí nedávají. Řítíme se do zhouby, ať už konec světa nastane, či ne. Z "Crystal Castles" vol. III však jedna naděje plyne - svým Crystal Castles věřit můžeme.