To nejlepší na konec

10.12.2012 08:44 - Martin Wipplinger | foto: facebook interpreta

Hudební trilogie Green Day končí. Tečku za ní píše ambiciózní a rozmanitá nahrávka "¡Tré!", jež kapelu pomalu směruje z garáže zpátky k velkému stadionovému zvuku. Potěšitelné je, že album potvrdilo vzestupnou tendenci celého projektu, který v příštím roce ještě doplní dokumentární materiál "¡Quatro!".
7/10

Green Day - ¡Tré!

Skladby: Brutal Love, Missing You, 8th Avenue Serenade, Drama Queen, X-Kid, Sex, Drugs & Violence, Little Boy Named Train, Amanda, Walk Away, Dirty Rotten Bastards, 99 Revolutions, The Forgotten
Vydáno: 10.12.2012
Celkový čas: 46:35
Vydavatel: Warner Music
Tak se i Tré Cool dočkal. Green Day zakončují sérii podzimních nahrávek materiálem, který má určitě největší předpoklady naplnit ambice vkládané do celého projektu a jehož přebal nemůže zdobit nikdo jiný než ten, kterého k tomu předurčil jeho vlastní pseudonym. "¡Tré!" není jednoznačně směřované k Foxboro Hot Tubs rock'n'rolu, jak tomu bylo v případě druhé části. Na albu si ho poslechnete taky, ale mezi dvanácti písněmi budete mít vcelku na výběr. Ve zvukové diverzitě je totiž největší výhoda "¡Tré!" oproti dvěma jeho předchůdcům.

Green Day se zřejmě rozhodli celou trilogii měkce usadit a tomu přizpůsobili rozložení skladeb. "¡Tré!" otvírá soulem provoněná "Brutal Love" a na opačný konec byla zařazena klavírní balada "The Forgotten", kterou Billie Joe Armstrong složil pro závěrečný díl filmové ságy "Stmívání". Písní podobně milého vzezření má kapela už z minulosti několik ("Wake Me Up When September Ends", "21 Guns") a je zapotřebí si přiznat, že ty jí seděly o něco lépe. Zároveň ale dodejme, že účelově napsaná "The Forgotten" má fungovat v jiném kontextu. A tam si to své plní moc dobře. Pokud fandíte akustice, pak je tu pro vás ještě otcovsky starostlivá "Drama Queen", o níž se spekulovalo, že měla být původně zařazena na album "21st Century Breakdown".

Na "¡Tré!" si člověk skutečně vybere. Je proto skoro jedno, jestli dává přednost klasickému melodickému pop-punku, nebo si potrpí na idiotsky velké songy. To je určitý posun od prvních dvou dílů. Armstrong dokonce přiznal, že třeba "Dirty Rotten Bastards" napsal s cílem vytvořit hit podobný staršímu "Jesus Of Suburbia". Docela odvážné. Na druhou stranu je zase sympatické, jak prostě dokáží vtáhnout úvodní kytarové rify do "X-Kid" nebo "8th Avenue Serenade". To je ukázka krásy jednoduchosti žánru, který má rebelantský frontman zakódovaný v DNA.

Prosincové album, opět produkované Robem Cavallem, má obecně delší skladby než zbytek série a Green Day si při jejich nahrávání občas vkusně vypomohli zapojením žesťů i smyčců. Garážový feeling z předešlé sbírky si tu z podstaty věci tolik neužijete, ale na škodu to není. Příjemné naopak je, že spousta skladeb funguje hned na první dobrou, což tak úplně neplatilo u "¡Dos!" ani "¡Uno!".

Kolega Ondřej Michal si v recenzi prvního dílu hned na úvod položil otázku, jestli mají Green Day posluchači ještě vůbec co říct. Je fér si ji zodpovědět až na konci celé trilogie, která, ač kromě artworků nemá výraznou jednotící linii, byla vlastně koncipována jako jeden celek. Díky "¡Tré!" je teď jasné, že kapela dokáže i v roce 2012, tedy čtvrt století od svého založení, napsat kvalitní a moc hezky poslouchatelnou desku, která navíc vyšla tak akorát, aby byla ideálním vánočním dárkem. To nejlepší přišlo na konec. Teď už si jen počkejme na "¡Quatro!", které nám odhalí, o čem to celé bylo.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY