Dva roky museli čeští příznivci australských surferů Parkway Drive čekat na jejich vlastní klubový koncert. Naposled se tu mimo loňský festival Rock For People ukázali jako headliner putovního turné Never Say Die Tour 2010, kde předvedli naprosto zničující výkon ve spolupráci s oddanými neúnavnými fanoušky. Bylo tomu tak i tentokrát?

Až na chybějící tehdejší ultimátní plážové rekvizity nezklamali tito sympaťáci ani tentokrát. S sebou však dovezli i velmi zajímavé supporty a tak se nejdřív pojďme podívat, co předvedla trojice předkapel v tradičně rozhicovaném a kapacitou nevyhovujícím pražského prostoru MeetFactory.

Přesně v devatenáct hodin odpálili svůj půlhodiový set kanadští mladíci Structures, kteří do pestrého subžánrového kotlíku večera přihodili něco toho djentu a osmistrunných kytar. Kapela se stejně jako v dubnu prezentovala energickou skákavou show, kde technické kudrlinky nezabíjí dravost a dynamiku skladeb, bohužel opět jako předkapela dostali do vínku příšerný zvuk, který by zabil výkon kterékoliv kapely, natož pak takto technickou a příslovečně strukturovanou hudbu. Neznat jejich zatím jedinou desku "Divided By" zpaměti, těžko bych se v jednotlivých skladbách orientoval. Přesto podali sympatický výkon.

Následující The Word Alive se do Prahy vrátili po roce navzdory tomu, že jejich frontman mluvil o jejich první návštěvě České republiky. Hudebně se jedná o klasický soudobý emo metalcore s elektronickými vsuvkami, a ačkoliv si jinak podobný žánr v podání takových Asking Alexandria nebo We Came As Romans rád poslechnu, TWA mě ani tentokrát, až na osobitý styl bubeníka, nijak zvlášť nezaujali. Přesto se mohli pyšnit bouřlivou odezvou fanoušků a dost možná nejlepším zvukem ze všech vystupujícících.

Všechny opatkované děti pak s buldočí silou sobě vlastní zadupali do země těžkotonážníci Emmure. Ti ukázali pomyslný prostředníček technické hudbě svých kolegů a do řad svých věrných fans napumpovali svou vizi deathcoru (resp. moshcore), která je přímočará, tělesná a fyzická, jak jedna dobře mířená rána přímo mezi oči. Žádná věda, jen krev, pot, slzy a koňská dávka odhodlanosti zabíjet řádně nasraného pitbula. Cirkulárky místo kytar a kazatelský projev frontmana Frankieho Palmeriho nám nabídl diktát, jaký se jen tak nevidí. Na domácí poslech tohle vážně moc není, protože jejich skladby jsou jedna jak druhá, respektive horší kopie té jedné nejlepší ("Solar Flame Homicide"), ale naživo těžko hledat něco víc testosteronového. Brutální jízda.

Na hlavní hvězdu večera se muselo čekat poněkud déle, než by bylo zdrávo (asi tři čtvrtě hodiny), a vzhledem k tropickému klimatu to bylo docela náročné. Jakmile se však rozezněly tóny intra "Sparks" a úvodní pecky "Old Ghosts/New Regrets" z aktuální fošny "Atlas", neuvěřitelně oddání fanoušky spustili kotel, jak se patří.

Kapela jako vždy působila nesmírně sympatickým, skromným a civilním dojmem a pokora před svými ctiteli u nich byla jasně zřetelná. Australany jsem sice viděl poměrně nedávno (v dubnu ve Vídni), ale protože formace mezi tím vydala zmíněnou novou desku, rozhodně se vyplatilo na ně zajít i v takto krátkém časovém rozestupu, protože takřka polovina z odehraného setlistu představovala zbrusu nové skladby.

Ty sice nesnesou úplné srovnání se svými kultovními staršími sestrami, ale i tak po pár posleších vykrystalizuje z "Atlasu" solidní nahrávka a znalost nových kousků mezi fanoušky kapelu musela rozhodně potěšit. Celý set se nesl ve znamení ryzí civilnosti, za kapelou dokonce ani nevisela žádná plachta a výkon pětice lze jako vždy zhodnotit jako poctivě odvedenou práci se zápalem pro věc.

Parta kolem Winstona McCalla na koncertě prostě nemůže zklamat. Škoda tak jen volby nevyhovujícího klubu, který kromě tropického klimatu a prostor nedovoloval absolutně žádný stage diving, což koncertům tohoto žánru automaticky ubere třetinu živočišné energie a mezi kapelu a kotel tak staví neviditelnou bariéru. I tak to ale byl sakra povedený večírek.