Finské kapely máme v Česku rádi. V devadesátých letech bylo všude slyšet "Join Me" od HIM, a když se Ville Vallo vyčerpal, přirozeně se v nulkách přešlo na The Rasmus. Aktuální desetiletku by pro sebe rádi uzurpovali Sunrise Avenue, ale pražský koncert druhých jmenovaných ukázal, že parta kolem Lauriho Ylönena ještě zdaleka neřekla své poslední slovo.

Rasmus u nás mají obdivuhodně věrný fanklub. Byť už léta hrají relativně obyčejný, temný pop-rock s nádechem gotiky, posluchačstvo se jich nevzdává. Každý jejich singl už dlouhé roky vyhrává hitparádu T-Music (to je ta, kde obvykle vítězí Eddie Stoilow nebo Justin Bieber), pravidelně je hrají domácí rádia (pro které je jinak cokoliv, co trochu zavání rockem, zakázaným zbožím), a když přijedou koncertovat, mívají vyprodáno. Třeba jako předposlední listopadový večer ve smíchovském MeetFactory.

Předkapelu The Dirty Youth si většina návštěvníků bude pamatovat především jako tu, u které rozmrzala z víc jak hodinového čekání na dešti před klubem. Tvrdší verze Paramore sice naživo nepatřila mezi nic světoborného, ale čas s nimi utíkal příjemně, hlavně díky hitovce "Fight". Navíc jsou to sympaťáci. Chcete důkaz? Stačilo se podívat, jak široký úsměv vůči svým spoluhráčům nasadila růžovovlasá frontmanka Danni Monroe, když v šatně po koncertě objevila láhev sektu.

Po krátké přestávce do už tak rozehřátého klubu přišla přiložit pod kotel čtveřice hlavních protagonistů večera – Lauri Ylönen, Paul Rantasalmi, Eero Heinonen a Aki Hakala. Show odpálila ve velkém stylu, a to jedním z největších hitů "First Day Of My Life". Zpěvákovi s havraními péry ve vlasech se ve vydýchaném vzduchu asi nezpívalo nejlépe, ale přesto podával vynikající výkon.

Promítací plocha schovaná za skromným pódiem sloužila svému účelu dokonale. U "Time To Burn" hostila plameny, při atmosférické novince "Stranger" zase hvězdy. Jednoduché, ale efektní. O pozornost se ale hlásilo především publikum. Tolik euforie Praha zažila naposledy na Coldplay. Ruce byly ve vzduchu snad bez přestání, podrážky jen letmo olizovaly zem, a kdo se domů nevracel s vykřičenými hlasivkami, jako by tam nebyl. Nekončící potlesky překvapily i kvarteto muzikantů na pódiu. Žádný div, že široké úsměvy ze všech stran nebraly konce. Návštěvníci svému principálovi doslova zobali z ruky, a ať se hrály věci z kteréhokoliv období kapely, vždy byli připraveni mu sborově odpovídat.

Od poslední návštěvy se diskografie rozrostla o Lauriho sólovku "New World", která zaslouženě zůstala opomenuta. Z výborné novinky "The Rasmus" pak zazněly jen tři, respektive čtyři kousky ("Mysteria" je jen na re-edici). Přednostně se totiž vzpomínalo, zejména na průlomové mrtvé dopisy. Tak se obvykle označují psaní, která svého adresáta z různých důvodů nedokázala najít. Ten večer si pro ně na poštu zašli snad všichni. Při vydání "Dead Leters" v roce 2003 se kapela nechala slyšet, že každá z desetipísňové kolekce byla věnována jinému člověku - jednomu jako omluva, jinému coby volání o pomoc. Který jste byli vy?

Pomineme-li Eerovu pěveckou vsuvku alá Sigur Rós do "Immortal" a krásnou baladu "Funeral Song", zpomalila mašina jménem Rasmus až v akustické části, kdy za doprovodu španělky zazněly "It's Your Night", "Still Standing" a překvapivý bonus - píseň "Days", která pochází z b-strany singlu "Heartbreaker" z roku 2002.

Troška toho vtipkování, a pak už to šlo ráz na ráz, hit za hitem. "Livin' In The World Without You", "No Fear", "In My Life", "F-F-F Falling"... Hotové peklo. Pódium bylo drobnému čertovi s výškou metršedesátdevět evidentně malé a do písní se vkládal natolik, až se zdálo, že se vymyká kontrole. Nejeden zástupce předních řad si pak mohl vsázet na to, zda mu autor soundtracku k filmu "Blackout" neskočí ve svém interpretačním zápalu na hlavu. Neskočil, ale i tak šlo o učebnicový příklad toho, jak to má vypadat, když frontman dává do koncertu všechno.

Za obrovského jásotu z odehrání nesmrtelné "In The Shadows" se smečka z Helsinek poprvé loučila. Po vytleskání další trojice skladeb, které uzavírala balada "Sail Away", večer pro většinu diváků skončil nadobro. Kdo si však počkal, až se hlavní protagonisté objeví mezi diváky, mohl si například vyslechnout, jak flegmatický Eero zasněně rozpráví o Muse, pozorovat bubeníka Akiho užívajícího si společnost přítomných slečen nebo být svědkem toho, kterak se The Dirty Youth snaží za každou cenu prodat svůj merch fanouškům. O další veselé scénky, včetně Lauriho neúspěšného útěku před fanynkami do tourbusu, jistě nebyla nouze. Co chtít víc?

P.S.: Neměli jsme na koncertě fotografa, a tak doprovodné fotky opravdu berte jen jako doprovodné fotky, zachycující okamžik, bez ohledu na jejich kvalitu...