Nechci řešit, co způsobilo, že jsem se vůbec poprvé po čas své pětileté kariéry hudebního publicisty probděl do rána, ve kterém české mase zase nevládne pevným hlasem triumvirát KGB (Kabát-Gott-Bílá), musel bych pak řešit, co pojmenujeme po Karlovi, až už Karel nebude.

Nechci řešit klady, zápory a názory Tomáše Kluse, musel bych pak řešit, nakolik je opravdu společnost nemocná a nakolik jsme si jen všechen ten současný morální úpadek vymysleli, přikrášlili a jak moc mocně jsme celému vyhalucinovanému bludu uvěřili - jak jsme zmanipulovali sami sebe a ukázali na politiky jako na své veřejné nepřátele, přitom nejsme schopni se podívat do zrcadla a pokorně uznat, že za nás náš život vážně nežije Kalousek.

Nechci řešit explicitní vyjádření hudebníků, toho času hrdinných, angažovaných bojovníků proti komunismu, musel bych začít řešit, kolik z nich by mělo koule s podobnými plamennými projevy vystoupit nikoliv v roce 2012, ale za minulého režimu.

Ne, je mi líto. Nechci řešit, jestli další identitou Dana Landy bude konečně panda, anebo se z Krysaře stane definitivně krysařík, musel bych začít mlátit slámu. A pak by mě za to mohlo zmlátit Žito.

Nechci řešit, jestli bude král Karel rotovat, musel bych pak řešit, jestli náhodou pod vlivem kolektivní paranoii v této době nerotuje jiný král, Karel Kryl, a to v hrobě jak gyros. Ne, nechci řešit, zda je cesta pozitivní evoluce opravdu ta spásná revoluce, musel bych zahájit polemiku na téma prorůstání sektářské propagandy do tuzemské kulturní sféry.

Nechci řešit, jestli Nova měla zasáhnout a agitaci bílokněžníka Žita utnout, musel bych pak spekulovat, nakolik je to celé jen tyjátr. Vlastně vůbec nechci řešit televizní přenos z Českých slavíků, musel bych přiznat, že nemám televizi a že jsem celé vyhlášení sledoval jen prostřednictvím statusů na sociálních sítích.

A to je právě ono. Český slavík je zábavou pro plebs, a dokud jeho výsledky komentují běžní, ulicemi běžící lidé, pro které je celé slavnostní vyhlášení každoročně jediným výraznějším kontaktem s hudbou jako takovou (pomineme-li poslech rádia v autě na cestě z práce do práce a občasné házení pětek do jukeboxu), vše se jeví v pořádku. Navíc je docela legrace sledovat laické reakce. Miss, Český lev, Slavík a Mistrovství světa v hokeji. Všichni jsou v den konání těchto akcí hodinoví odborníci na módu, film, hudbu a sport.

Pokud ovšem své statusy s kadencí on-line přenosu během Českého slavíka aktualizovali profesionálové a poloprofesionálové (čtěte hudební publicisté), je něco nedobře. Jasně, každý má právo svůj volný čas trávit dle libosti a na svůj veřejný profil přidávat sebeblbější blbosti, ale pokud se má něco změnit, energie všech těch přispěvatelů je potřeba jinde. Devětadevadesát ze sta mých virtuálních, hudebně gramotných přátel kritizovalo pod vlivem slavíkovského večírku stav tuzemské scény.

Mno, vážené kolegyně, vážení kolegové, kritizujete něco, na čem se aktivně podílíte. Výsledky Slavíka jsou nejen zrcadlem českého hudebního vkusu, ale zároveň se jedná i o vaše vysvědčení. Konzumní lidé sami od sebe nezačnou poslouchat dobrou hudbu a je na vás, abyste jim ji naservírovali, ba co víc, vnutili. Jenže to byste museli projevit snahu a invenci, snahu o invenci. Mnohem jednodušší je samozřejmě napsat si status, jak jsou ti Koblížc! a Eddie Stoilow k uzoufání zoufalí, jak jsou ty objevy neobjevné a jak česká hudební scéna stojí za prd. Ne, to jen česká hudební publicistika nestojí za nic, když se příspěvky předních tuzemských pisálků vlastně vůbec neliší od těch z klávesnic instantních hodinových odborníků.

PS: Cestou pro českou hudební osvětu není pozitivní evoluce, ale #novagenerace.