Narážek na vlastní název si za tu dekádu, co Vanilla Sky fungují, zažili až běda. Třeskutě originálním jej v recenzi alba "Changes" (u nás leden 2008) nazval i kolega Tomáš Tenkrát. Ono opravdu nebylo nejšťastnějším řešením převzít jméno úspěšného hollywoodského snímku, který právě v době, kdy se pop-punkový kvartet v Římě formoval, zaplavil evropské kinosály. Dnes už s trochou sarkasmu Vanilla Sky vzpomínají, jak všechny své profily na sociálních sítích museli zprvu opatřit informací - the band not the movie. Kulatiny proto slaví jaksepatří s nadhledem a deskou se stejným poselstvím - "The Band Not The Movie".

Hned zkraje je třeba kvitovat, že kapela setřásla kočkopsa, který pronásledoval předešlé studiové produkty. Italština je pryč, nahrávka je seskládána z dvanácti stop zpívaných (v případě intermezza "-" mluvených) výhradně anglicky, což má za následek stravitelnější a hlavně jednotnou sbírku. Nemluvě o tom, že drtivá většina románským jazykem nepolíbených konečně nemusí marně honit texty písní se slovníkem v ruce.

Vyprávět o tom, jak moc originální muziku Vanilla Sky dělají, nehodlám. Podobnou přednášku už čtenář dostal. Nemyslím si sice, že je úplně namístě vidět zásadní problém v tom, že evropský band čerpá přímo ze zdrojnice žánru, ale pravdou je, že jakkoli nové nebo dříve neslyšené prvky a postupy nenabízí ani "The Band Not The Movie". Kapela, kterou si před lety vyhlédl ke spolupráci baskytarista Blink-182 Mark Hoppus, je ve svém regionu ověřenou značkou nezkaženého, jasně vedeného pop-punku a už má určitou tradici. A přesně v jejím duchu se nese současné album. Dozajista vyhovující pro ty posluchače, kteří mimo samotných Vanilla Sky našli zalíbení třeba v You Me At Six, Kids In Glass Houses, nových All Time Low apod.

"The Band Not The Movie" je v rámci toho, co podobně zaměření interpreti na Starém kontinentě plodí, nadprůměrná deska s několika standouty, zejména oběma singly "Ten Years" a "Slow Motion End". První je vystavěn sice na prostém vzorci, ale díky explozi do chytlavého refrénu funguje dobře. Druhý působí po delším intru zase relativně naléhavě a emočně, a to zejména díky tlaku na vokál taktéž v opakující se části. Hodně zajímavě se poslouchá i rockověji pojatá "The Longest Winter", která ze všeho nejvíc připomíná tvorbu Woodovy ostrovní komety Young Guns.

Vanilla Sky se sice nepodařilo nahrávku sezónně načasovat ani vhodně zakončit pomalejším kouskem "Just A Kiss", jehož náladu nepochopitelně ruší elektronické pazvuky, jinak jde ale o velmi důstojnou oslavu deseti let asi nejlepšího pop-punku, který působí mimo největší světové hudební trhy.