Krallovský kontraalt v zajetí let dvacátých

Už při vstupu do sálu bylo jasné, že celé ladění koncertu podléhá aktuálnímu albu "Glad Rag Doll." A jestli jsem si v případě koncertu Katie Meluy pochvaloval, že je jedním z mála interpretů, který se na pódiu Kongresového centra neztrácel, pak v případě scény Diany Krall to platilo dvojnásob. Spíš to vypadalo, jako by byla přímo pro velký sál Pakulu navržená - sedla tam jak ulitá. Po stranách byly divadelní girlandy v několika úrovních, na pódiu asi dvoumetrový půlměsíc, kontrastující s malinkým kovovým sluncem, stařičký gramofón a za pódiem velké promítací plátno. Na něm při příchodu vítal návštěvníky přebal alba a chvíli před koncertem se tu rozeběhly kreslené filmy z doby, které pamatují možná naše babičky. Kreslené filmy ale za současného setmění v sále vystřídalo intro "When The Curtain Comes Down", ve kterém si dokonce zahrál i Steve Buscemi. Za zvuku jeho tónů se vzápětí objevili i muzikanti a nakonec usedla na svůj trůn i Diana Krall. Se svým ansámblem pak přebrala žezlo od filmového podkladu a rozjela téměř dvouhodinový koncert ve stylu dvacátých a třicátých let minulého století.

Před koncertem se spekulovalo, jakým způsobem smíchá starší věci s těmi z aktuální nahrávky, a také, jak se povede převést zvuk z "Glad Rag Doll" do živé podoby. Na druhou otázku v podstatě odpověděla už první "We Just Couldn't Say Goodbye". Styl s dávkou patiny i ragtimový sound se podařilo přenést naprosto dokonale a vlastně ještě trochu lépe. Živé provedení mu dodalo něco navíc, takřka neznatelnou, ale velmi podstatnou jemnou jiskru. Přesně takto bych si představoval, že kdysi mohla tato hudba naživo znít. A k tomu navíc přibylo ještě něco - ten zakouřený, ale přitom jemný kontraalt Diany Krall, který dělá z každého jejího koncertu něco výjimečného, ovšem v tomto případě šlo už o něco extra.

Diana Krall konceptu aktuálního alba podřídila celý koncert, což je de facto odpověď na první otázku. Mezi skladby, které v pondělí zazněly, prakticky nezařadila nic z toho, co hraje běžně. Drtivou většinu tvořily věci přímo z "Glad Rag Doll", ty pak doplnila ještě písničkami a skladbami, které nahrála již dříve, nicméně pochází ze stejné doby. To byl případ "How Deep Is The Ocean?" Irvinga Berlina, již nahrála pro album "Love Scenes", ale trvalou součástí jejího koncertního programu nebývá, nebo třeba "Boulevard Of Broken Dreams" Harryho Warrena z alba "All For You", respektive "From This Moment On". U všech písniček běžely na plátně za kapelou fragmenty starých filmů. Snad jedinou výjimkou z těch všech skladeb byla Waitsova "Temptation" v hodně intenzivní úpravě, plná syrové energie a kytarových sól, hraničící až s rockovým naštváním.

Kdo znal Dianu Krall doposud, musel se asi trochu divit. Zatímco obvykle jsou její koncerty takřka bezvýhradně jazzové, tentokrát ve velké míře koketovala s blues, samozřejmě stále v intencích první třetiny minulého století. A například ve "Wide River To Cross" si už lehce podávala ruku s country. Asi největším překvapením bylo, že ona sama moc nevyčnívala, myšleno coby pianistka. Až na několik momentů spíše nechávala vyniknout pouze svůj hlas a pak také doprovodné muzikanty. Jako by to chtěla naznačit už rozestavením nástrojů na pódiu. Zatímco pětice muzikantů byla téměř ve středu, ona sama se se svým klavírem a barovým pianinem krčila při straně, ačkoli na druhou stranou určitou převahu si přesto udržela, protože byla nejblíže publiku.

Bubeníka Jaye Bellerose a basistu Dennise Crouche, které známe z již několikrát zmíněného alba, doplnili na turné klávesista a akordeonista Patrick Warren, kytarista Aram Balakian a houslista Stuart Duncan, který ale mistrně ovládá i kytaru či banjo. Nutno podotknout, že i přes obavy, zda se povede nahradit kytaristy jako Marc Ribot nebo Bryan Sutton, hrála tato pětice neodolatelně a především Balakian s Duncanem, jehož housle celý koncert dokreslovaly atmosféru doby. Balakian naopak mistrným způsobem měnil jeho dynamiku a intenzitu. Samotný klavír Diany Krall tak vynikl především v excelentním sólu "Running Wild" a pak také při mezihře, kdy zůstala na pódiu zcela osamocená a zasedla za ono barové piáno. Na něj v poměrně intimní atmosféře zahrála titulní skladbu alba a rozverně se rozpovídala. A to nejen formou monologu, ale i dialogu s lidmi přímo před sebou. Chvíli od nich přijímala návrhy na další song, ale pak si stejně zahrála, co sama chtěla. Přitom ještě stačila zažertovat o gramofonech, dětech, iPodech a focení ve spodním prádle u piána.

Doslova natřískané Kongresové centrum toto vše dokázalo patřičně ocenit. Natřískané znamenalo, že se v sále dokonce i stálo. Jaká to změna oproti poloprázdnu, kterým se s takovou grácií prokousala před pár dny Katie Melua. Publikum v případě Diany Krall dokázalo ocenit výkony muzikantů během písniček spontánním potleskem či jiným hlasitým projevem. Když pak hlavní aktérka odešla, strhla se doslova bouře. I díky tomu si mohla dát poměrně na čas, aby přidala ještě dvojici písniček, z nichž ta poslední z pera Billyho Hilla měla příznačný název "Prairie Lullaby". S česky lámaným "dobrou noc" a puštěním starobylého gramofonu se jazzová a nyní i ragtimová královna definitivně rozloučila. A v tu chvíli jednou jedinkrát zklamalo i publikum. Místo toho, aby se pokusilo si vytleskat její návrat, aniž by čekalo, až se v sále rozsvítí, vrhlo se hromadně k východu. Myslím, že alespoň ještě jeden pořádný a dlouho trvající aplaus by si Diana Krall, potažmo její kapela, zasloužila.

To byl asi jediný drobný kaz na celém koncertu. Třetí zastávka Diany Krall v Česku byla zřejmě její doposavad nejlepší. Atmosféra koncertu, dokonale sehraná jak po vizuální, tak i po hudební stránce, byla natolik sugestivní, že by se snad člověk ani nedivil, kdyby na něj u východu čekala aerovka a ve dveřích se potkal s R.A. Dvorským. Pravda, v monstrózním prostoru Kongresového centra to musí znít jako hodně přitažené za vlasy, ale to nic nemění na tom, že onen úžasný kontraalt zabalený do nádherné scény takovéhle kouzlo má a ještě dlouho bude s tóny klavíru a houslí znít v uších.