"¡Uno!" bylo pro fanouška Green Day šokem ve smyslu toho, že výraz kapely, jaký měla na posledních úspěšných deskách, byl najednou ten tam. Místo kolosální nahrávky s určitou pojící linií vyšlo dvanáct písní, které hrály samy na sebe. Ta doba už tu byla. Před "American Idiot". Přesto se do ní Green Day tak úplně nevrací. Místo nabušených, chytlavých refrénů si většinu času pohrávají s rock'n'rolovými trsačkami s garážovým feelingem. "¡Dos!" si naštěstí v téhle hře vede o něco lépe a táhne pyšnou trilogii o stupínek výš.

Co si budeme povídat, tohle trojalbum přináší kvantitu na úkor kvality. S třetím dílem dostane posluchač během zhruba tří měsíců jen v základních edicích sedmatřicet písní. K tomu Billie Joe Armstrong udělal službu novému dílu filmové ságy "Twilight" a složil pro ni citlivou skladbu "The Forgotten". Chci poukázat na to, že "¡Dos!" by moc slušelo, kdyby mělo o jednu dvě položky v tracklistu míň. Nebo kdyby vyšlo aspoň s ročním odstupem od prvního dílu. Ale to by si Green Day šlapali po ambicích, že jo.

Druhý díl se neloudá tolik jako jednička, greendayácký punkrock ale svištěl v devadesátkách určitě jinak. "¡Dos!" je spíš rytmická rock'n'rollová trsačka ve stylu pilotního, docela zábavného singlu "Stray Heart". Nenáročné vyhrávky občas opatřené retro kytarovými rify tu tvoří symbiózu se špetkou příjemných popěvkových melodií ("Baby Eyes") a svižnějších poppunkových tracků ("Ashley"). Když už jsme u dívčích jmen, závěrečnou píseň "Amy" složil Armstrong pro vloni zesnulou zpěvačku Amy Winehouse.

Celkovým vzezřením by "¡Dos!" klidně mohla zapadnout do zatím dost prázdné pokladničky Foxboro Hot Tubs. Garážové alter ego Green Day dosud vydalo jen debutové album "Stop Drop And Roll!!!" (2008) a i sám Armstrong přiznal, že tahle kolekce by slušela oběma stranám. Za mě tedy Green Day určitě o dost míň. Přece jen odklon od masivních, koncepčních projektů, kterými byla kapela zahlcena spoustu posledních let, k podobně alternativně pojatým nahrávkám potřebuje svůj čas, případně nějaký směrodatný mezistupeň. A nejde ani tak o to, aby si zvykli muzikanti, jako spíš fanoušci. Nebo ještě lépe řečeno posluchači.

Pokud vás minul podprůměrný úvodní díl trilogie, nechte jej ležet a sáhněte prvně po tom druhém. Ten nastolil vzestupnou tendenci, která, bude-li pokračovat, může v prosinci dohodit opravdu zajímavou nahrávku. Vůbec nejlepší ale bude, když se vrátíte v čase a pojedete od Idiota zpátky na začátek devadesátých let. Tahle opačná chronologie funguje a věřte mi, že přepnout zpátky do současnosti nebude vůbec jednoduché.