Komorní poprocková show britských Keane je výstavní ukázkou všech rockových a romantických klišé. Že na jejich publikum fungují přesně jak mají, bylo jasné už od prvních tónů úvodní skladby aktuální desky "You Are Young". Těsně po deváté hodině kapela sice nastoupila před ne zcela zaplněný sál, atmosféra by se ale i tak dala hned zkraje večera v Lucerně krájet. Publikum konsternovaně naslouchalo čistému zpěvu Toma Chaplina a už od třetí písničky si hlasitě notovalo společně s ním.

Přívětivé přivítání naznačovalo, že kapela okupující už pravidelně čela britských žebříčků, má mezi českými hudebními fandy dveře otevřené. Naživo jsou Keane totiž jednoznačně sázkou na jistotu, což pražský koncert jedině potvrdil. Jejich show odehrávající se na jednoduše zdobeném pódiu se dvěma piany, bicími a čtyřmi muzikanty, kterým na ruce svítilo jen pár barevných bodovek, brzdily jen procítěné balady. Keane bez větších výkyvů odehráli průřez celou svojí tvorbou a nevynechali ani největší hity své patnáctileté kariéry.

Pozorně naslouchající dav se rozpohyboval už při druhé skladbě "Bend And Break" - Chaplin totiž kromě zpěvu bravurně zvládá lidi pod sebou rozkomunikovat. Jeho srdečně povzbuzování ke zpěvu by probudilo ze spánku snad i Šípkovou Růženku. Třetí "On The Road" ještě odzpíval sólo, když ale při refrénu skladby "The Starting Line" jeho hlas téměř splynul s davem, koncert skoro připomínal mírový happening. Stovky rukou nad hlavou ten pocit při pohledu z bočních balkonů ještě umocňovaly.

Pochvalu za ten večer zaslouží ale celá kapela, nejen Chaplin a jeho vskutku nezapomenutelný hlas. Skvělý byl především Tom Rice-Oxley za pianem, jenž se zpěvákem tvořil na pódiu ústřední duo. Začaroval si i zvukař, který na poměry velkého sálu v Lucerně dokázal vybalancovat zvuk večer až překvapivě dobře. Mezi vrcholy koncertu patřily skladby z alb "Under The Iron Sea" a "Perfect Symmetry" - publikum je přece jen znalo lépe než skladby z novinkového alba "Strangeland", obzvlášť hitovku "Is It Any Wonder?" či titulní píseň předchozího alba "Perfect Symmetry", kterou Keane zařadili do obvyklého setlistu speciálně pro Prahu.

Typická kytarovka, u níž kytaru nahrazuje piano. Zní to jaké klišé a ono to klišé skutečně je. Britská čtveřice ho ale překvapivě dokáže naplnit obsahem, který i přes melancholii, romantiku a vypjaté emotivní polohy dráždí jen do míry víceméně únosné. Taková balada "Hamburg Song", kterou Chaplin odzpíval sedíc za klávesami, vyloženě balancuje na samotné tenoučké hranici kýče. Je to cajdák se vším všudy, jenže odzpívaný bez jediné chyby a procítěný tak dokonale, že nevidět před sebou pódium se živým zpěvákem, nevěříte, že ten zvuk nepochází z nahrávky.

Keane jednoduše předvádějí rock zbavený veškeré špíny a šrámů, které si odnesl z letitých bitev s jinými hudebními žanry. Svému stylu jsou celou svou éru striktně věrní, což je v jejich případě výhradně pozitivně vyznívající fakt. Čerpají z odkazu U2 a Oasis, při jejich živém poslechu si nemůžete nevzpomenout i na The Beatles. Když pak Chaplin vyskočí energicky od piana a zpívá ve stoje na jedné noze, probleskne i myšlenka na Coldplay, jejichž show nabízí podobný radostně energetický přetlak jako živí Keane.

Sečteno a podtrženo, páteční koncert v Lucerně se zařadil mezi to nejlepší, co se u nás v pomalu končícím roce 2012 dalo z hudební kulturní sféry zažít. Co do kvality by se koncert Keane dal s klidem přesunout někam do haly, kde by Chaplinův zpěv ještě lépe vynikl. Co do atmosféry a příhodnosti prostředí by to ale show uškodilo. Podobně jako poslední skladba, kterou Keane hrají na turné jako poctu kapele Queen a Davidu Bowiemu. Jejich "Under Pressure" byla jako tečka na závěr už víceméně zbytečnou exhibicí.