Pro každého popového producenta je důležité, aby si našel úspěšnou šablonu, podle které následně sype z rukávu jeden hit za druhým. V minulosti se už mnohokrát ukázalo, že takhle to opravdu funguje, ale životnost dané šablony je časově omezená. Po čase se jednoduše oposlouchá (The Neptunes nebo Timbaland by mohli vyprávět) a objeví se někdo nový. Calvin Harris si tu svou našel na druhé desce "Ready For The Weekend", když se mu se singly "I'm Not Alone" a "Dance Wiv Me" podařilo dosáhnout vrcholu britského žebříčku. Z floutka, který se do té doby řadil spíše do indie škatulky, se stala producentská hvězda. Od té chvíle už nebylo cesty zpět.

Pokud se váš seznam telefonních čísel v mobilním telefonu rozrůstá o jména jako Rihanna, Florence Welch, Ke$ha nebo Kelis, byl by vlastně dost velký nesmysl nevyužít situace a nenavázat spolupráci. Zvláště, když většina těchto osvědčených umělců se vám ozývá sama. Harris se dostal na podobnou vlnu jako jeho francouzský kolega Guetta, která jej sice smetla, co se týče jakékoli invence, ale o tu na novém albu "18 Months" nejde. Vlastně není ani proč.

Harris na nahrávce, jak už napovídá název, pracoval osmnáct měsíců s tím, že během této doby vypustil hned šest singlových položek, což není úplně standardní proces. Jednotlivé singly si ale vedly natolik dobře, že "18 Months" by se dalo označit za takové malé best of. Jenže komerční úspěch samotných singlů není zárukou, že budou fungovat v rámci alba. V tomto případě to nefunguje a může za to právě ona výše zmíněná šablonovitost.

Když vezmeme v potaz, že na nahrávce se sešlo hned devět různých vokalistů, dala by se očekávat rozmanitost, jenže "18 Months" trpí úplně opačným problémem. Harris se až příliš upnul na svůj žánrový hybrid trance a electro-house s rify vyráběnými tak, aby se daly použít jako mobilní vyzváněný. Jednotliví umělci díky tomu ztrácí svou tvář a v konečném důsledku je vlastně jedno, jestli slyšíte Kelis nebo Florence.

Páteř alba tvoří šest vydaných singlů, včetně trochu nesmyslně zařazeného "We Found Love" s Rihannou. On samotný singl rozhodně patří k tomu lepšímu, co tenhle skotský DJ vyprodukoval, ale je natolik provařený, že jej stejně nejspíš většina posluchačů přeskočí. Jde o trochu zbytečné upozornění, že právě Harris je autorem hitu. Důležité ale je, že všechny vydané singly (ty další jsou "Bounce", "Feel So Close", "Let's Go", "We'll Be Coming Back" a "Sweet Nothing") už má nejspíš každý ve svém přehrávači. A pokud čeká, že mu "18 Months" přinese něco extra navíc, bude zklamaný.

Snad aby byla navozena atmosféra regulérního alba, jsou zařazeny zbytečné instrumentálky, které občas zní docela zajímavě (funky "School"), ale jsou to spíše polotovary. Ze zbylých spoluprací zaujme snad jen "Here 2 China", kde producentsky vypomohl americký DJ Dillon Frances. Pod Dizzeem Rascalem, kterého je po delší době radost slyšet, se Francisovi s Harrisem podařilo nacpat trochu dubstepu šmrncnutého Diplem. V zásadě nic převratného, ale oproti zbytku alba jde o jedno z nejzábavnějších míst.

Calvina Harrise nikdy nešlo brát jako inovátora, ale byla s ním aspoň legrace. V poslední době se ukázal jako schopný producent a autor mnoha hitů, jehož tvorba funguje jednotlivě. Pokud z ní poskládáme album, zjistíme, že až příliš opakuje stále ty stejné postupy. Na prvním albu údajně vytvořil disco a bavilo nás to. Nyní už možná není tolik zábavný, ale je na komerčním vrcholu. A z něj se, jak víme, velmi snadno padá.