Plážoví pánové z prosluněné Kalifornie letos slaví padesát let. Padesát let! Tohle číslo je pomalu těžko uvěřitelné, když vezmeme v potaz, jakými problémy si tahle formace prošla, včetně mentálních problémů Briana Wilsona, soudních rozepří mezi členy a především také úmrtími bratrů Dennise a Carla Wilsonových. A přesto jsou i nadále spolu, natáčejí nové písně a koncertují. Po vydařeném comebacku v podobě alba "That's Why God Made The Radio" došla řada i na rekapitulování, které je sice trochu zbytečné, neboť kompilací The Beach Boys vydali už mraky, ale proč si nenadělit dárek k výročí.

Tu mnou recenzovanou ale mohu doporučit jen těžko. Když za sebou máte skoro třicítku studiových alb, minimálně dvakrát tolik úspěšných singlů, lze opravdu těžko sestavit výběr o dvaceti skladbách tak, aby byl alespoň trochu reprezentativní. Jen při letmém pohledu na obsah výběru vás musí napadnout minimálně deset zásadních skladeb, které zde chybí. Největší problém je pak hlavně v tom, že výběr mapuje pouze období do alba "20/20". Z pozdější tvorby už se objevuje pouze "Kokomo" (singl objevující se často na žebříčku toho nejhoršího), předělávka klasiky Chucka Berryho "Rock And Roll Music" a titulní skladba z již zmíněného nového alba, patřící sice k tomu lepšímu, ale klidně by mohla uvolnit místo důležitějším nahrávkám.

"Greatest Hits" tak lze pouze brát jako letmý úvod do bohaté diskografie téhle legendární kapely. Setkáme se zde především s klasickými singly, které pomohly definovat surf rock, a i když je co do kvality zastínila pozdější více experimentální produkce, právě s těmito si je nejčastěji spojujeme. Díky odlehčeným prosluněným textům o surfování, plážích či autech a dokonale vystavěným harmoniím se skladby jako "I Get Around", "Fun, Fun, Fun" nebo "Surfin' U.S.A." těší i dnes velké popularitě. Mezi ty první opravdu zásadní patří "California Girls", jedna z prvních, jejíž vznik ovlivnily halucinogenní látky (je neuvěřitelné, že tuhle úžasnost začal Brian Wilson psát během ne zrovna příjemného tripu na LSD), a "Don't Worry Baby", v níž se Wilson (úspěšně) snaží přiblížit "Be My Baby" od The Ronettes (z tvůrčí dílny Phila Spectora).

Jeho hudební génius se pak nejvíce projevil na jedné z nejzásadnějších nahrávek v historii rockové hudby. Samozřejmě, že není řeč o ničem jiném, než o albu "Pet Sounds", zde zastoupeném skladbami "Sloop John B", "Wouldn't It Be Nice" a "God Only Knows", které lze právem označit za jedny z nejlepších a nejpropracovanějších singlů šedesátých let. A i když pánové tuto nahrávku nikdy úplně nepřekonali (částečně se jí vyrovná snad jen teprve loni oficiálně vydané "Smile"), v post-petsoundovské době vzniklo spoustu skvělých singlů a je záhadou, proč zde nedostaly větší prostor. Místo na disku by se, při stopáži pod padesát pět minut, určitě našlo.

Konečné hodnocení jsem nakonec nastavil na mírný podprůměr, čímž ale nehodnotím hudbu samotnou. Ta je sama o sobě zásadní a měl by ji znát každý hudební fanoušek. Pokud opravdu chcete reprezentativní výběr The Beach Boys, doporučuji sáhnout po dvoudiskové kompilaci "Fifty Big Ones", která vychází zároveň se zde recenzovanou "Greatest Hits". Právě tuto lze s padesáti položkami považovat za jednu z nejlepších, jelikož právě na ní se opravdu dozvíte, jak geniální a nadčasovou kapelou The Beach Boys byli, jsou a navždy zůstanou.