...minimálně jako bonus. Vystřižené scény. Vzpomínky na nevydařené okamžiky, na všechny šlamastyky, do kterých se lze na pódiu dostat. Vlastně ještě před ním. Při cestě vzhůru totiž upadl klávesista Jiří Hradil čelem dolů. Spousta krve, hlava rozpůlená, rozkutálená po pódiu a na něm prkenně stojící rozhozená kapela. Mezitím už se dávno rozezněl úvod úvodní písně, natěšený dav očekával své hrdiny. Tata Bojs museli hrát, nešlo se na to vy... kašlat.

Po celou dobu trvání úvodního songu měl Tata Cais na pravou stranu vytočenou hlavu a poslepu bubnoval, při upřeném pohledu do prostoru, kde se z pádu vzpamatovával jeho bratr v triku. V okamžiku, kdy se halou rozezněl potlesk, zpívající bubeník nevystřihl zdravici publiku, nýbrž přerušil koncert a šel se ujistit, zda je krví potřísněný klávesista v pořádku. Ten naštěstí byl a během téměř dvouhodinového vystoupení na sobě nedal jakýkoliv hendikep absolutně znát.

Tata Bojs se pro výjimečnou noc oblékli do posprejovaného stejnokroje a publikum si jej mohlo důkladně prohlédnout v úvodních minutách koncertu. Před začátkem další - v pořadí druhé, ale de facto první - písně totiž přišla další nepříjemnost, selhání techniky.

A tak zatímco jindy poměrně klidný Bublajz vybublával a vyloupával klávesy svého laptopu, jindy poměrně vtipný Mardoša pro změnu vyprávěl vtip. Natahoval jej, jak jen to šlo, ale Caisovi to pořád nešlo. Ovládáte-li vizuální představivost nebo jste fantazijně zdatní jedinci, tak si představte, že v jeden okamžik Cais střídavě zoufale lomí rukama a naštvaně třese jablkem, Mardoša po něm pomrkává a zároveň vypráví příběh o náledí, které má svého tiskového mluvčího, ale nemá pointu. Hradil je od krve. Vladimír Bár se střídavě dívá na zbylé tři členy kapely. Vynásobte dobu, kterou jste četli tento odstavec třikrát a jste na polovině času, jež při této konstelaci proběhla.

Až konečně - koncert začal. Asi vás už ani nepřekvapí, že se hned při první písni Bublajzovi vzpříčila palička a on musel kočičím reflexem zachránit vzniklou situaci. Zachránit "Usínací", během níž se naplno rozzářily reflektory a LED stěny, které později Tata Bojs několikrát plánovaně uvěznily a odřízly od zbytku přelidněné haly.

Přesto právě neskutečné salvy energie, vystřelující z publika směrem na pódium, způsobily, že se nejslavnější kapela z Hanspaulky chytila po dvou neplánovaných přerušeních hned u první písně, co odehrála. Tatam se vytratilo počáteční rozrušení, Tatáči se brzy dostali do laufu, ze SaSaZu bylo rázem TaTaZu.

Začátek jejich vystoupení patřil převážně jen písním z loňského alba "Ležatá osmička". Hned v úvodu zazněl i aktuální singl "Homo demo", ke kterému byl před několika dny zveřejněný 3D videoklip. Návštěvníci středečního koncertu se na něj mohli díky hosteskám s 3D brýlemi podívat ještě před startem programu. Ten zahájila Lenka Dusilová, která zazpívala vlastní, přibližně půlhodinový set, v němž zaujala především zajímavá aranžmá "Vlčích očí".

Tím ovšem role Dusilenky během středeční noci rozhodně nekončila. V polovině koncertu si ji pozvali Tatáči na pódium, aby s nimi jako speciální host zazpívala čtyři písně. Vlastně tři, jednu naopak přezpívali Tata Bojs Lence. A právě "Luna" z "Baromantiky" byla naprosto strhující záležitostí. Úderná rytmika a pronikavý, důvěrně známý dívčí vokál v nejednom hudebnímu fetišistovi evokovaly Pusu.

Tata Bojs začínali a končili s elektronikou, ale prostřední pasáž patřila jednoznačně kytarám. Ještě než se struny rozechvěly naplno, měli kluci napilno, bylo třeba pokřtít DVD "Ležatá Letná". Na tradiční nudný křest zapomeňte. I na ty kvazi-vtipné křty. Tohle bylo umění 21. století. LED stěna se jako opona spustila, rozzářila a svíjela v rytmu šumu. Kromě tohoto vizuálního motivu se v SaSaZu rozezněly i pravidelně se cyklící zvukové nečistoty. Bizarní šílenství ukončila až ruka Dusilenky, která prostrčila krabičku s DVD skrze LED stěnu na druhý břeh, kde stál Bublajz. Když výlisek zahodil, slavnost mohla pokračovat.

Když kytary, tak pank, když pank, tak Iggy Pop. Právě podle této rovnice postupovali Tata Bojs a opatřili Iggyho vypalovačku českým textem. V přídavku se zase "Skovka" skryla do coveru Underworld. Jinak si ale Tatáči v repertoáru vystačili se svými písněmi. Byť setlist to byl krajně neobvyklý a velice odvážný. I dlouholetí fans se v něm ztráceli, zazněly totiž věci, na které byli i ti dlouzí příliš krátcí.

Nositelem vůbec nejvýraznějšího momentu večera se stal Bublajzův záchvat řevu během "Trilobeata", zapadlé písně z pět let starého alba "Kluci kde ste?". Ale zevrubně převyprávět ten záchvěv hysterie a úchvatné teatrálnosti by vydalo na samonosný článek.

Kromě DVD Tata Bojs aktuálně vydávají také reedici svých předchozích alb a návštěvníkům středečního koncertu nenaservírovali tradiční hity, které ze starších nahrávek znají, ale vlastní skryté favority, ke kterým se fanouškovská obec často vůbec neproposlouchala. Na místo sázky na jistotu tak Tatáči absolvovali dobrodružství s nejistým výsledkem. Těžkého úkolu se ovšem zhostili s lehkostí sobě vlastní. Ale nutno ještě jednou pochválit fantastické publikum, které jim práci dosti ulehčilo. V samém závěru také bylo za oddanost odměněno "Pěšáky".

S nelehkými podmínkami se tak Tata Bojs popasovali bravurně a své si užili i fanoušci. Řadu z nich ale možná ještě více než povedený koncert hřál při půlnoční cestě na tramvaj fakt, že to Tatáčům i po letech pořád tak dobře hraje. Tak moc dobře, až člověk z každého jejich vystoupení odchází šťastnější a šťastnější.