"Nějakou dobu jsem u vás žil, chodíval jsem tam do jednoho klubu, do Roxy, jestli znáš," poodkryl mi během předloňskýho parnýho léta na zahradě východoberlínskýho kunstprostoru Tachelés svůj životní příběh jeden z místních squatterů; vyhublý, zarostlý, prahyznalý černoch s dlouhýma rukama, velkýma očima a ještě větším něčím, co nahradilo zuby. Místo chrupu měl kombinaci zlatých cihel a temných děr. Pořád se smál. Dlaně měl pokrytý souvislou vrstvou akrylových barev a balil jimi joint, který tvarem i rozměry připomínal standardní zahradní kolík. "V Roxy bylo nedýchatelno a kapal tam ze stropu pot... docela to tam na konci devadesátek žilo elektronikou, takový malý Berlín. Funguje to ještě?"

Referoval jsem mu, jak těžký to Roxy s přežitím má - přece jen, podobně jako Tachelés, stojí v úplným centru města -, a že se několikrát klub ocitnul před zavřením kvůli problémům s hlukem, nebo spíš kvůli problémům s obyvateli okolních zástaveb. Vyprávěl jsem, jak bylo Roxy krátkodobě dokonce několikrát uzavřený. Po krátkým ujištění, že je klub nadále v provozu, barevný černoch pateticky pokračoval: "Na Praze se mi stejně nejvíc líbí, že tam má každý dům svůj příběh. Znáš ten Roxy?" Ne, neznám.

Úplně jsem vypnul a jel slalom po jeho myšlenkovým toku. Možná za to mohla kombinace narušený spánkový amplitudy, tropickýho vedra a dehydratace, možná jsem jen nevěřil, že je v lidských silách vykouřit zahradní kolík - a ten týpek byl už dávno za polovinou -, ale celý mi to přišlo jako fantasmagorie, totální saj faj. To, když zahradník na dvorku v Berlíně začal točit spirálou tajných tunelů, chodeb a místností, který v Roxy mají nebo alespoň kdysi měly být. Že prý je to původně prvorepublikový kino a že architekt, který jej navrhl, ještě před válkou utekl do zámoří, kde v New Yorku postavil takřka identický prostor s úplně stejným názvem. Že prý tam vystupovala Madonna a že hybatelem toho všeho je naše pražský Roxy.

Hm. Típl to. Po historii Roxy ve svým vyprávění volně navázal na minulost Hotelu Chelsea, ve kterým se mu jakože přece jen líbilo ještě o něco víc než u nás. Fakt, že se někdo při snad šedesáti stupních, na přímým sluníčku, po vykouření kolíku, odváží srovnávat Prahu s New Yorkem - a předtím ještě s Berlínem - ve mně aktivoval tlačítko žízně; Club Maté prodávali v nedalekým sXe karavanu. Když jsem se zanedlouho vrátil, po černochovi zůstal jen kolík zaražený v písku.

Dneska, po dvou letech, už nezůstal ani písek a žel nezůstalo ani Tachelés. Tak alespoň, že bývalý kino, který ve třicátých letech opravdu navrhl židovský architekt, tedy dnešní Roxy, stále zůstává.

Dvacetiletý výročí fungování klubu doprovází týden "Be Twenty", během kterýho v prostorech Roxy - a taky kavárny NoD a křižovatky mezi Dlouhou a Rybnou - vystoupí řada zajímavých jmen. Zajímají-li vás, představil je Lukáš Kadeřábek v oficiální tiskovce. Mně kromě videosochy Kuby Nepraše a levitujícího Jiřího Davida donutily zaostřit hlavně tři pondělní položky - Kazety, WWW a Boys Noize.

Hned ty první, Kazety, jsem vidět nemohl, protože proti nim hrála Wéčka, což vzhledem k překrývání cílovky dramaturgové poněkud nedomysleli. "Jsem smutná, jsem veselá" v NoDu, ale samozřejmě automaticky dostalo přednost před "Jsem tikající muž" v Roxy. Nakonec WWW začali s hodinovým zpožděním, whatever. Čekalo se na lidi. Zpočátku bylo zaděláno na solidní fiasko, ale nakonec se během narozeninový oslavy žádný drámo nekonalo a Roxy se nějakými čtyřmi stovkami nezvykle mladých návštěvníků a návštěvnic slušně zaplnilo. Byť až kolem půlnoci.

To už za sebou dávno měli svůj set WWW. Jejich vystoupení předcházelo nedorozumění, když hlavní hvězda večera, německý producent Boys Noize, nechtěl zapůjčit LED stěnu, která byla pro koncert Wéček anoncována. Ale po domluvě - aby toho nebylo málo, v celým tom zamotaným příběhu figuroval Vladimir518 v roli toho vůbec nejdůležitějšího článku - vše dobře dopadlo a projekce se za zády Sifona a Milesy daly do pohybu.

WWW aktuálně jezdí jako duo bez obsazenýho dýdžejskýho pultu, což způsobilo, že jindy hitová "Pikola" tentokráte zcela zanikla jako podivný half-playbackový hybrid. V ostatních písních ale zase zněla Wéčka svěže. Především v těch nových, který budou zaznamenaný na připravovaný jarní desce. Včera zaujalo "Ne" a ano, "Atomová včela".

"WWW letos podobně jako Roxy slaví dvacet let. Zdravím všechna svá minulá já, která tu zůstala, když jsme zde s WWW v minulosti hráli," prohlásil Sifon. Snad každý z nás má kus sebe sama uvězněnýho v Roxy. A nově i někdo, komu umožnil německý pivovar Becks vytvořit vlastní pivní etiketu, pan Boys Noize.

Fantasticky reagujícímu tanečnímu publiku navzdory, vystoupení berlínskýho producenta, který je často společně se Skrillexem považován za jednu z ikon soudobýho elektra, objektivně subjektivně zklamalo. Ve dvouhodinovým setu bylo až příliš mnoho slabších pasáží, který byly nabitý úplně nulovou hodnotou a nepředávaly žádný pocity. Občas jsem se nemohl zbavit dojmu, že je Boys Noize ve skutečnosti jen hezky nearanžovaný nic. O to hůře chápu, proč se nikdy masivněji nerozšířily věci kolem belgickýho labelu Lektroluv, obzvlášť The Subs...

Boys Noize, který před několika dny vydal svou třetí desku "Out Of The Black", dokázal svým divokým trezorovo-magnetickým technem zfanatizovat davy před pódiem, to všechna čest. Ale stejně jeho vystoupení scházelo něco, pro co by si jej stálo zapamatovat. Daleko víc mě tedy zaujaly sezamový tyčinky obalený v sušený šunce, který se podávaly při rautu. Byly to vlastně docela chutný narozeniny. A propos, všechno nejlepší, Roxy!