Mick Jagger rozhodně není zrovna mladý kluk, i když slečny podle bulvárního tisku prohání stále velmi úspěšně. Stejně tak u jeho nové sólovky "Goddes In The Doorway" nemůžete čekat starý dřevní rock and roll, jaký v podstatě dodnes valí s Rolling Stones. A to je jeho jediné štěstí. Osobně totiž právě Stones považuji za jednu z nejpřeceňovanějších skupin celé hudební historie, jakkoli je poslouchám ušima současníka, který dny jejich největší slávy nezažil. Jenže Beatles jsem nezažil už vůbec a přitom musím uznat, že téměř každá jejich skladba je perla, kdežto u Stones je spíš jedna perla na každé desce a zbytek... Ale jak už jsem předznamenal, čtvrtá sólová deska Micka Jaggera je zvuku jeho mateřské kapely velmi vzdálená, což je jen dobře.

Jagger se rozhodl natočit album plné silných písniček, které si bude částečně půjčovat z různých moderních stylů, a přitom mělo zůstat charakteristicky jaggerovské. Inu a podařilo se mu to. Dobrým krokem bylo určitě pozvat k nahrávání několik mladších kolegů (mj. i Wyclef Jean, Bono, Lenny Kravitz a další), kteří dodali vítané osvěžení a stylový mišmaš, který je pro "Goddes In The Doorway" charakteristický. Základní kameny samozřejmě tvoří kytary (se kterou je Jagger vyfocený i na obalu nahrávky), ale na téměř hodinové plavbě deskou se dostaneme i k elektronickým hrátkám či soulovějším polohám.

Pilotní singl "God Gave Me Everything" s Jaggerem napsal, celý jej produkoval a také si zahrál na většinu nástrojů Lenny Kravitz, který je po celou svou dosavadní kariéru obviňován z toho, že právě on nejvíce čerpá z minulosti a od Jaggerovy kapely obvzlášť. Jejich spolupráce však dopadla na výbornou a vytvořili spolu jednu z nejrockovějších písniček alba, která pulzuje skvělým nervním hlasovým projevem, další klasicky rocková je snad už jen "Everybody Getting High", která nejvíce připomíná Rolling Stones. Výhodou desky je ale její barevnost, takže příznivci popovějších skladeb určitě zbystří při poslechu úvodní "Visions Of Paradise", na které skladatelsky zapracoval zase Rob Thomas z Matchbox Twenty (to on je zodpovědný za "Smooth" od Santany) nebo opravdu skvostné hitovky "Dancing In The Starlight". I na tomto rockovém stařečkovi se projevily vlivy současné taneční scény, i když přirozeně jen částečně, což ovšem je spíše výhoda než nevýhoda, kdo by chtěl Jaggera slyšet zpívat do nějaké techno ducky. Taneční rytmus tak výrazně podporuje titulní (a mou nejoblíbenější) "Goddes In The Doorway" nebo opravdu dusající "Gun", ve které však prim hrají zdeformované zvuky kytar. Velmi se povedly i "povinné" balady, ať už se jedná o intimně znějící "Too Far Gone" nebo naopak silně refrénovou "Don't Call Me Up" a další.

Musím přiznat, že mě sólovka Micka Jaggera více než překvapila. Místo rock'n'rolových vypalovaček na mě vybalil dvanáct rozdílných, ale bez výjimky skvělých písniček, na nichž vůbec není znát jeho věk (nic proti!), ani spousta písniček, pod kterými je za ta léta podepsaný, což by mohlo znamenat vyčerpaný skladatelský potenciál. A přítomní hosté jsou vždy ku prospěchu věci, což se u jiných "výpomocí" na jiných albech vždy říci nedá. Rolling Stones opravdu nemusím, ale sólový Jagger, to je jiná!