Kladenská kapela Zrní není žádným nováčkem na naší hudební scéně, jejich nástup byl ale pozvolný. Dvě desky přirozeně, pomalu a postupně rostli, vyzrávali a hledali se. A leckdo z jejich fanoušků už roky opěvoval jejich talent, nadání, jejich duši. Na druhou stranu bylo i dost těch, kteří skupině příliš nevěřili a v recenzích nešetřili kritikou (včetně mne). Po poslechu "Soundtracku ke konci světa" ale musíte dát za pravdu těm prvním. Potenciál, který v kapele byl, se rozvinul, a ona tak dozrála do fantastické podoby.

Oproti debutu došlo k posunu snad na všech frontách, i když v případě Zrní by asi bylo lepší napsat v každém klasu. Nejzřetelněji to ale poznáte na třech místech. Jan Unger se za tu dobu vyzpíval a stal se fakt zajímavým zpěvákem. Pryč je jeho nejistota v hlase, naopak se prozpíval k osobitému výrazu, který mu právě na debutu chyběl. Dalším velkým posunem je celková hudební poloha skupiny. Zrní potlačilo svou alternativnost a hrdě se hlásí k modernímu popu. Jde ale o pop s vůní, o pop možná inspirovaný kapelami jako Coldplay, ale pořád náš. Jejich. Skupina neztratila svou tvář a dokázala udržet výraznou osobitost, svou slovanskost, takže třeba oproti takovým Charlie Straight hned máte jasno (a to nejen z jazyka), odkud muzikanti jsou. A to je dobře, zvlášť mají-li ambice uspět i dál než na Slovensku. Třetí rovinou je pak celkový zvuk alba. Ondřej Ježek je velký kouzelník, a to, jak do sebe provázal hlasy, dechové i smyčcové nástroje a přidal elektronické hrátky, skvěle zapadá a vytváří atmosféru "Soundtracku" jako celku.

"Soundtrack ke konci světa" připravovali Zrní na svém soustřední na Vysočině, dle slov kapely v naprosté pohodě (což nelze neslyšet), za neustálého jamování, hraní si, přebírání materiálu a hledání toho nejlepšího. Zajímavé je, že deska vznikla vlastně jako vedlejší projekt při tvorbě hudby k tanečnímu představení "Kolik váží Vaše touha?", i když některé z písní jsou starší a sahají až někam do roku 2010. Ve výsledku pak z alba cítíte podzimní melancholii prosáklou praskajícím dřevem v kamnech, naději i patos, vše ale velmi dobře dávkované.

Kapela zřejmě musela přetékat invencí a nápady a těsně před koncem světa se dostala do skvělé formy. Alespoň tak si jde vysvětlit výsledek. Kromě toho, že deska přináší jednu celistvou a semknutou náladu, povedlo se nahrát i řadu velkých a výrazných hitů. Ať už jde o úvodní apokalyptickou vizi "Rychta", písničku o zlovůli finančních institucí "Pokraj" nebo beatboxem přibarvenou dada halucinaci z hlubokého černého lesa "Hýkal". A pak je tu vlastně folková písnička "Dva" s překrásným vokálem Karolíny Kamberské, s hlubokou intimní atmosférou. Nádherný duet, kde se text potkává s formou a interpretací. Vymazlená a dokonale vybroušená písnička, která vás bez problémů vykolejí na hodně dlouho. A funguje i patetické a přirozeně naivní "Líto" nebo floydovsky vygradovaná "Pozitivní".

"Soundtrack ke konci světa" je jednou z nejlepších desek, která u nás letos vyšla. Je to oslava muzikálnosti, je to nejdůležitější nahrávka pro Zrní. Když jej posloucháte, máte pocit, jako by muzikanti přišli a nasáli atmosféru podzimu, jeho melancholii, čistotu, pestrobarevnost, ale i mlhy nebo první mrazíky. A pak, s darem prvotřídních vypravěčů, s obrovskou hudební vynalézavostí, o něm jen podali své svědectví.