Nová deska Paula McCartneyho "Driving Rain" byla nahrána velmi rychle. Byl to záměr, natočit album co nejvíce bezprostřední. Po letech se Macca vrátil ke způsobu nahrávání, jenž s Beatles praktikovali v polovině 60. let, když s Johnem donesli do studia podklady nové písně a Ringo s Georgem nevěděli, co se bude hrát. "Driving Rain", který Paul nahrál s relativně neznámými hudebníky téměř celý za pár únorových dní letošního roku, tak ve výsledku má o něco neučesanější zvuk než předchozí autorská kolekce "Flaming Pie" (1997).

Deska, natočená v Los Angeles, má dva základní inspirační momenty, jednak smrt Paulovy ženy Lindy (viz krásná píseň "Magic") a za druhé nalezení nové lásky v osobě Heather Millsové - té je věnována píseň "Heather" s klavírním motivem jako od Eltona Johna. "Driving Rain" ale na mne ale působí poněkud nevyváženě. Má svoje vynikající momenty (první - a dobročinný - singl "From A Lover To A Friend", "I Do", "Magic", "Your Way"), ale i trochu rozpačité okamžiky ("Tiny Bubble", "Spinning On An Axis", "Back In The Sunshine Again", shodou okolností poslední dvě jmenované složil Paul se synem Jamesem, který zde i hraje). Ošemetné mi přijde i zařazení harrisonovsko-indické "Riding Into Jaipur". Pozitivním zjištěním je, že to McCartney zase jednou pořádně rozbalil na basovku a v dalších chvílích velmi drsně používá svůj hlas (úvodní naléhavá "Lonely Road" nebo závěrečná desetiminutová litanie "Rinse The Raindrops"). Jako bonusová skladba se na závěr objevuje na poslední chvíli přidaná "Freedom", napsaná pod dojmem tragédie v New Yorku 11. září, jíž byl McCartney bezprostředně přítomen. Skladba se mi zde líbí mnohem více než na koncertě pro New York, kde zazněla poprvé.

Tak a je vymalováno, přes slabší momenty je "Driving Rain" pořád slušná deska, ne geniální, ale nadprůměrná určitě. McCartney se k mé potěše představuje jako kvalitní rockový zpěvák a baskytarista. Jestlipak se někdy dočkáme toho zázraku, že jej u nás uvidíme živě na koncertě?