Peter Lipa je jedním z nejznámějších slovenských jazz/bluesmanů. A když přijde s novým albem, je to vždy událost. Sedm let po předcházející nahrávce "Lipa spieva Lasicu" připravil desku, která na ni sice navazuje, zároveň se ale nebojí znít moderně. "Lipa 68" tak na jednu stranu vychází z toho, co výborně dělal v minulosti, na stranu druhou nemá problém vstoupit do stejných vod s rapperem Opakom. Společně si střihli hned úvodní píseň o ztracených iluzích a snech v letech 1968 "Hopeful Spring And Weeping Summer".

Lipa přirozeně střídá angličtinu se slovenštinou, nenásilně klouže na vlnách žánrů. Vedle jazzu a blues se s lehkostí sobě vlastní nechává unést i na funky vlně, jindy se dokáže atmosférou potkat s Leonardem Cohenem ("Time"). A v produkci Petera Lipy ml. a Ľubora "Umelce" Priehradníka to vše do sebe zapadá. Funguje, album zní vyváženě, čistě a tak akorát plně. A i když se jedná o kombinaci již klasického žánru s tradičním zpěvákem (btw. již skoro sedmdesátiletým), album je jasně zakotvené v roce 2012 a zní moderně. A je to zásluha právě výtečných producentů, kteří si s Lipou fantasticky sedli a rozumí.

Oproti předchozí desce jde tentokrát o pestřejší mix písniček. Je to logické, Milan Lasica tu není výhradním textařem (tentokrát dodal jen dva texty - písně "Čo mám rád" a "Hmla") a jak Lipa sám v bookletu alba píše: "Podľa mňa je dobrý text základom každej pesničky." No a právě text ovlivňuje i výslednou hudební složku té které skladby. Zajímavé je i to, že většina písniček zrála docela dlouho a vznikly ještě před zmiňovanou předchozí deskou.

Když Peter Lipa zpívá Lasicův text: "Priznám sa, najradši mám lipu. Slovansků lipu, košatého typu," zní to více než symbolicky. Tato dvojice autorů se v těchto slovech propojuje, prorůstá a vytváří sdělení, jež by jistě každý posluchač alba s chutí podepsal. Ten lipový čaj či koktejl, kterým je album "Lipa 68" naplněno, totiž chutná výtečně. Lipa se ukazuje v plné síle, s elánem, nadhledem, se skvělým tvůrčím týmem kolem sebe.