Když v první polovině srpna vyšlo album "Anastasis" projektu Dead Can Dance (po dlouhých šestnácti letech od "Spiritchaser"), všem fanouškům se ulevilo a dočkalo se vytouženého a dotaženého návratu dvojice Lisy Gerrard a Brendana Perryho. "Anastasis" sice nenabízí výrazné vybočení ze zaběhnutých rovin jejich tvorby, přesto odhalilo rozptyl od jejich téměř gotických začátků na jejich bezejmenném debutu po etnicky a spirituálně znějící "Spiritchaser". Jako kámen na kameni zůstal jejich neoblomný cit pro detail, melodii a lyrická poselství, včetně naznačeného návratu k původním kořenům. A přesně v tomto rozvržení se nese i jejich současné turné, které mělo zastávku v Praze, v beznadějně vyprodaném Kongresovém centru (po lístcích se jen zaprášilo během pár dnů). Nebyla to nablýskaná a extravagantní show, bylo to komorní jako za starých časů, kdy muzika nesla hlavní poselství. Ti, co přišli, nečekali nic jiného a dostalo se jim sónického zážitku.

Večer však zahajoval jejich perkusionista David Kuckhermann, jenž si na pódium pozval svého kamaráda Vladiswara Nadishana (ruský multitalent). S ním právě vytvářejí nový projekt, ze kterého odeznělo několik ukázek. David je uznávaným hráčem na perkuse (vydal i několik instruktážních DVD) a tato zhruba půlhodinka se nesla částečně v meditačním duchu, kdy rozehrával instrumentace na různé perkusní nástroje. Vladiswar jej doprovázel hrou na flétny, foukací nástroje a něco, co připomínalo beatbox... Společně dotvářeli jednotlivé improvizace do prostých dějových preludií, v nichž se odkrývaly výrazné orientální vlivy. Osobně mi to přišlo jako ideální relaxace, zklidnění po hektickém pracovním dni.

Samotná scéna byla strohá, světla jen dokreslovala atmosféru kompozic Dead Can Dance, vizuální efekty byly minimalistické v kontrastu s rozmáchlou instrumentací, která toho večera čekala nachystána postupně gradovat. Setlist nabídl kompletní skupenství z aktuální "Anastasis" (postupně odezněly všechny skladby), které byly promíchány se staršími milníky tvorby této legendy. Lisa a Brendan se pravidelně střídali v hlavních vokálních partech, kdy maximálně vynikl rozdíl mezi nimi. Hlas Lisy často stoupal do nebeských výšin, Brendan chvílemi působil spíše démonicky. V momentech, kdy svůj zpěv spojili do jednoho celku/hmoty, mrazilo v zádech (například v naléhavé "The Host Of Seraphim", jež má své pevné místo ve filmu "Baraka").

Dovezli si s sebou i velmi sehranou doprovodnou skupinu, v níž zejména vynikala klávesistka Astrid Williamson, kterou si Perry vybral již na své poslední sólové turné k desce "Ark" (poslechněte si její nahrávku "Pulse", produkoval ji Leo Abrahams, blízký spolupracovník Briana Ena, a pochopíte proč). Kromě toho v několika skladbách doplňovala doprovodné zpěvy, které zejména s party Lisy úžasně harmonizovaly. Dead Can Dance jsou živě maximálně uvěřitelní,a pohrávající si každým elementem, nápěvem i notoricky známé kompozice vás v live provedení překvapí svou ukrytou energií, nábojem a poselstvím. A to co se děje kolem vás, se náhle stává minoritou a uchvátí zejména linoucí se muzika (a to je možná i jejich nevyřčeným cílem).

Večer však zahajovala Brendanova "Children Of The Sun" z "Anastasis", které patřila téměř polovina hlavního bloku. V něm skvěle figurovala potemnělá "Opium", případně nadějí protkaný hymnus "All In Good Time" (ta i uzavírala tuto část). Jakmile došlo na mysteriózně zahalenou "Rakim", publikum ožilo a začalo naplno vnímat, co tahle parta na pódiu ze sebe vyzařovala. Naopak v sólech Lisy Gerrard v "Sanvean" a "Now We Are Free" se tříštila magická aura a obecenstvo bez dechu hltalo každý tón. S každým takovým momentem stoupala gradace aplausu, tudíž nepřekvapí, že následovaly tři bloky přídavků.

Fanoušky milované "The Ubiquitous Mr. Lovegrove" a "Dreams Made Flesh" naplnily první vlnu, po které přišly první ovace vestoje. V následném sledu Brendan Perry překvapil výběrem písně "Song To The Siren" (v originálu Tim Buckley, letos si ji zazpíval i George Michael pro svůj singl "White Light"), z níž proběhla po zádech další husina. Finální grácií byla znamenitá "Return Of The She-King" se závěrečným trojhlasem Lisa-Brendan-Astrid, slovy nepopsatelný záchvěv emocí. Coby bonus na úplný konec bylo cosi jako ukolébavka "Rising Of The Moon", kterou odzpívala osamocená Lisa za doprovodu klávesáka Julese Maxwella.

Koncert Dead Can Dance vždy patří k úžasným zážitkům, kdy si v sobě odnesete kus poctivě odvedeného umění uchovaného v pozitivních vibracích. Dle prvních reakcí, zachycených bezprostředně po tomto vystoupení, to prý bylo ještě lepší než při jejich poslední návštěvě před mnoha lety, v tomto ohledu asi není co dodávat. Zároveň se sluší dodat, že tento návrat přišel v pravou chvíli, kdy oba hlavní aktéři jsou na vrcholu své umělecké kariéry.