Jak se píšou texty, když už člověk nemá "jasno rádoby"?

Richard Krajčo: Je to jiné. Kdysi ze mě písničky padaly jedna za druhou, ale dneska je to trochu těžší. Už to není tak, že bych byl někde zavřený sám s kytarou a neměl nic jiného na práci. Život kolem mi už tolik času nenabízí, ale zase nabízí jiné krásy. Navíc - ano, spoustu věcí jsem už řekl. Někdy dostanu nový impuls na nový příběh a někdy píšu o stejných věcech, akorát se je snažím popsat jinou metaforou.

Vytrácí se černobílá optika?

RK: Slyšel jsem takovou větu: Když jsi do třiceti pankáč, je to v pohodě. Když jsi pankáč po třiceti, nejsi úplně normální. Po třicítce je zkrátka všechno jinak. Svět už není tak černobílý. O tom je třeba písnička "Cesta". Je o dvou cestách a my se ptáme, která je ta správná - jednoduchá, nebo ta složitější? Ta vpravo, nebo vlevo? V určitých okamžicích jsou správné možná obě, když si je člověk sám před sebou obhájí. Těžko říct. Soudí se hůř.

Bojoval jsi v tomhle ohledu s nějakým novým textem?

RK: Ani ne. Snad jen když jsem měl pocit, že by kluci nemuseli sdílet sdělení, které text nese, což se mi přihodilo zrovna u té "Cesty". Když jsem ale ve zkušebně zahrál sloku a refrén, kluci mé obavy rozptýlili.

Takže "jsme všichni sráči", jak zpíváš v písničce "V peřinách"?

RK: Jsme všichni sráči, o tom žádná.

V čem je sráč Richard Krajčo?

RK: To po mně nechtěj. A myslím, že každý si s odstupem času přiznáme, že jsme některé okamžiky mohli řešit jinak. V životě řešíme různá dilemata a děláme různé kompromisy. Člověk si kolikrát uvědomí, že si mohl stát víc za svým, nebo naopak pokorně sklonit hlavu a neudělal to. A okolí to na člověku ani nemusí poznat.

Přelepil by sis třeba ještě i dneska v rámci protestu v televizi ústa páskou?

RK: To jsme udělali před jedenácti lety a dnes už to asi není potřeba. Postoj jsme k tomu zaujali tehdy a to stačí. Nemáme potřebu být šokézní za každou cenu, byť je to dnes trendy, moderní a jedině tím zaujmeš. Na lepení pásek přes ústa jsme dnes asi už příliš dospělí. A není pro to důvod.
Nikolaj Arichtev: Je pravda, že televizní pořady od té doby prošly určitým vývojem. Ale my do televize moc nechodíme a asi ani chodit nebudeme. Snažíme se jet si to svoje. Líbí se nám třeba cesta Pearl Jam, kteří mají svůj styl, do žádných médií se necpou a mají své fanoušky, kteří na ně vždycky přijdou.

Pearl Jam v devadesátých letech dokonce ani netočili klipy a nedávali rozhovory.

RK: A my jsme rok a půl nekoncertovali a já odmítám spoustu rozhovorů. Teď jsme jich pár k nové desce poskytli, ale média jsme si vybírali. Někomu jsme rozhovor odmítli. Takový musicserver sice nečte tolik lidí jako nejmenovaný společenský plátek, ale já raději dám rozhovor vám, než jim. I když si to tam stejně odněkud zkopírujou.

Nakolik skupině prospěla roční pauza, kterou jste si před novou deskou dopřáli?

NA: Hlavním cílem pauzy bylo mít čas udělat tu desku pořádně. V tom shonu, kdy jezdíme po koncertech, Richard má divadlo a kluci vyučují, na to není prostor. Také máme rodiny. Nemůžeme přijít po čtyřech dnech z koncertů domů a říct: Děcka nazdar, táta jde teďka na týden skládat. Díky pauze jsme měli čas udělat si s klukama několik soustředění, připravit pořádně písničky a jít do studia s hotovými skladbami. Navíc jsme od posledního alba "Jeviště" byli poslední tři roky pořád spolu a hráli. Teď jsme se na sebe znovu začali těšit.

Předpokládám, že během pauzy vznikly i nové písničky pro "Inzerát".

RK: Víceméně ano. Všechny songy vznikly až po desce "Jeviště", kromě jediné. "Římskou" jsme natočili s trumpetistou Nikosem Grigoriadisem jako demáč, už když jsme se chystali na akustické turné v roce 2007. Úplně jsme na ni zapomněli. Kluci nám pak říkali: Vy jste nám kdysi pouštěli takovou klavírní věc, nemáte ji někde? Začali jsme hledat v počítači a nakonec ji odkudsi vyhrabali.

Mimochodem, je možné, že tenhle elektronický šuplík Kryštof vydá v budoucnosti podobného pamětníka?

RK: No, možné to je, protože na novou desku vzniklo mnoho materiálu a my použili jen deset písní. Zbytek jsme na nějakou dobu zase uzamknuli.

Novinku "Inzerát" produkoval Newyorčan Yaron Fuchs s asistentem Ido Zmishlanym, který vás objevil díky "inzerátu" na serveru GearSluts. Jaká to byla zkušenost?

NA: Parádní. Všechno bylo jinak než doteď. Začalo to už přípravami. Takhle dopředu jsme na písničkách nikdy nepracovali. Vždycky jsme je dávali dohromady až ve studiu. Měli jsme jejich náčrty a ve studiu je vybarvovali, kdežto tentokrát jsme je tam šli už jenom vyloženě natočit. Měli jsme těsto ve formě, tu šoupli do trouby a výsledek už jen cukrovali.
Jakub Dominik: Novinkou pro nás bylo i to, že jsme nahrávali všichni dohromady. Z předchozích desek jsme byli zvyklí, že si každý natočil svůj part a ve studiu jsme se skoro nepotkali. Yaron a Ido na nás koukali na internetu a říkali, že jsme živá kapela a chtěli energii toho živého Kryštofa přenést na desku. Takže jsme všechno nahráli najednou a oni pak řekli: Třetí take je nejlepší, ten bereme!
RK: Myslíme, že ve výsledku má "Inzerát" moderní zvuk, přestože tam žádné moderní věci nejsou. Kromě kopáku v "Čím víc vím" nejsou na desce žádné elektronické samply. Všechny synťáky, kytary i vokály jsou živé. To, co se jindy nahrazovalo nebo přimíchávalo, aby to bylo takzvaně trendy a in, na nové desce vůbec není. Na "Inzerátu" jsme živá kapela.

Zůstáváte s producenty v kontaktu?

RK: Překvapilo nás to, ale ano. Předpokládali jsme, že až nahrávání skončí, dostaneme desku, fakturu a nazdar. Ale tím, že jsme komunikovali už půl roku před natáčením, tady vlastně přijeli dva kámoši, u kterých máš pocit, že je znáš strašně dlouho. To přátelství se ve studiu ještě utužilo, protože byli oba skvělí a s úžasným smyslem pro humor. Když jsme skončili, psali nám a ptali se, kdy bude singl, deska, klip... Ido mi třeba říkal: Čtu, že jste první na českém iTunes! V Austrálii máme kapelu na druhém místě, v Česku na prvním. To je fantastické! Já na to: Počkej, to není jako iTunes v Americe, kde kapela na prvním místě prodá za den sto tisíc singlů! On na to odpověděl, že je to jedno, že jsme jedničky na svém trhu a z toho že má radost. Ido i Yaron přijedou v únoru na naše turné a Ido na něm bude hrát jako host. Vedle toho dostal i bláznivý nápad, že už na příští rok pro nás zabookuje studio ve Španělsku. Prý je z něj blízko do moře.

Na desce vám hostují Tomáš Klus s Jaromírem Nohavicou. Vnímáte, že spojení s těmito interprety je rovnice, jejímž výsledkem je snad vždycky hit?

NA: Já si nemyslím, že by to byla záruka hitu. My vlastně ani vůbec nevíme, nakolik naše nové písně mají hitový potenciál. Nemáme od nich ještě žádný odstup. Ale jakmile jsme napsali "Křídla z mýdla", řekli jsme si: Kdyby to tak s námi nazpíval Jarek..... My jsme s ním dlouhodobí kamarádi. Křtil nám první album a dlouho jsme si přáli mít ho na desce jako hosta. Richard mu celé roky nabízel skladby, ale Jarek tvrdil, že není ta správná doba. Letos se už odhodlal (směje se).

Kromě regionální příslušnosti vás s Nohavicou spojuje i to, že pamatujete tradiční model gramofonového průmyslu. Co říkáte na situaci, ve které se nachází nyní?

RK: Já už to říkám asi osm let. Jsou tu věci, které jsou špatně. Furt o tom všichni mluví, ale mám pocit, že je to jenom dokola. Prostě se ten trh mění a jeho těžiště se přesouvá někam jinam. V zahraničí je to ještě trošku jinak, jestliže kapela prodá milion nosičů. Ale pro skupinu jako jsme my, která si desku netočí doma v obýváku a pozve si třeba zahraniční produkci, je to ve stádiu, kdy doufáte, že se dostanete na nulu. Nicméně jsme koncertní kapela a věříme, že se nám naše investice do tohohle "reklamního produktu", tedy nové desky, vrátí v živé show.

Když si ještě půjčím Nohavicu, on má tak silnou pozici, že si poslední desky může vydávat sám. Ty máš, Richarde, zase vydavatelství Richmond, na kterém jsi už vydal debut kapely Nebe. Co vás v tomhle kontextu přimělo podepsat v roce 2012 smlouvu s velkým vydavatelstvím?

RK: Upřímně, my se ženou nezvládneme ještě rozvést desky do obchodů, komunikovat s rádii, posílat jim singly atd. Máme dost práce kolem kapely jako takové, takže jsme chtěli nějaké servisní středisko. Kdybychom měli i tohle zvládat úplně sami, stálo by nás to mnohem víc práce. Na "Inzerátu" s námi chtěla spolupracovat všechna vydavatelství a mně se líbilo, jak s námi Universal Music jednali a na jakých podmínkách jsme se dohodli. Zůstali jsme nezávislí, deska vychází u Richmond Records pod křídly Universalu. Navíc si zcela upřímně myslím, že je to firma, která se alespoň snaží jít i v kontextu nových technologií kupředu.

Jak to máte momentálně s rádii? Slyšel jsem, že ze singlu "Inzerát" nebyla příliš nadšena.

RK: Taky jsme to slyšeli. Někdo řekl, že se jedná o klasického Kryštofa, někdo zase, že je to takové nemoderní. Že i Offspring pochopili, že musí udělat diskárnu, aby se dostali do rádií, tak proč jsme to neudělali my. Ale asi byli i tací, kterým se to líbilo, protože je "Inzerát" momentálně nehranější píseň u nás.

Když kapela vydá úspěšný debut, může těžit z pozornosti, které se mu dostane. Co může být zbraní, fíglem skupiny Kryštof u šesté desky? Čím si můžete udržet zájem publika?

RK: Podívej se, když neuděláš něco šokujícího, něco bezva, co bude lidi bavit - třeba pornokřest - máš to samozřejmě trošku komplikovanější. Teda pokud chceš stavět kariéru na tom, že děláš hudbu. Máš pravdu, mohli bychom si vymyslet nějakou... podobnou atrakci. Ale nějak se nám do toho nechce. My doufáme, že jsme si vybudovali nějaké fanouškovské zázemí v tom směru, že nás lidi mají rádi kvůli tomu, co tvoříme. Trošku starosvětsky a hloupě jsme se snažili udělat krásný booklet. Dali jsme si záležet, abychom měli krásné fotky. Abychom udělali pěknou grafiku, která sjednocuje celé vydání desky od klipů až po mediální prezentaci. Snažíme se s fanoušky úplně obyčejně komunikovat přes videa, která si sami vyrábíme, stříháme a věšíme na web. Jsme v kontaktu s fanclubem...

A pak musíte věřit, že to bude stačit.

RK: My furt naivně věříme v hudbu. Snad jejím prostřednictvím pořád sdělujeme lidem něco, co je jim blízké. Nic jiného zatím v plánu nemáme.

Ian MacDonald, autor knihy "Revolution In The Head", tvrdí, že být v kapele vyžaduje teenagerskou mentalitu. Máte ji?

JD: Rozhodně, jinak by to asi nešlo. A celou dobu u nás funguje specifický interní humor, který nás drží pohromadě. Všichni jsme svým způsobem pořád kluci, které baví jezdit po koncertech. A když se rýsuje nějaký problém, hned ho řešíme. Nikdy to nebylo tak, že by někdo v sobě něco dusil a bouchlo to až v momentě, kdy by to už nešlo vydržet. Někteří jsme spolu v kapele osmnáct let. To je tak dlouho, že to dneska už snad ani není možné.

Tak ještě U2 jsou spolu nějaký ten pátek.

RK: Jistě, ale víš, jak to myslíme, doba se změnila. Když jezdíme po festivalech a potkáváme jiné kapely, vidíme, že se spolu třeba vůbec nebaví. A nebo má frontman "každý" koncert jinou kapelu. My si vážíme toho, že jsme tolik roků spolu a furt je to silné. U téhle desky jsme se třeba tak strašně všichni těšili do studia, že to vypadalo, jako bychom byli malý kluci a čekali na Ježíška. Jako bychom šli točit první album.

Jak se na tomhle kamarádství podepisuje fakt, že hlavní pozornost je odedávna upnuta na Richarda?

JD: V tomhle jsme si museli udělat jasno hned v prvních letech existence kapely. Ze začátku nám to upřímně vadilo a řešili jsme to. Richard byl vidět všude a my nikde. I my jsme se chtěli bavit s novináři. O tom, jak jsme natáčeli desku, o tom, že jsme v jedné písničce použili sedmičtvrťový rytmus... Jenomže ty rozhovory byly vždycky o něčem jiném, muzika takhle do detailu nikoho až tak nezajímala. Stočilo se to na Richarda, jeho divadlo, filmy a vztahy a my jsme dnes rádi, že mediální prezentace kapely leží na něm. Už to nijak neřešíme.
NA: Lidi se stejně vždycky nejvíc ztotožňují s frontmanem, protože on přes písničky sděluje příběh. Richard je takový tiskový mluvčí kapely. My ostatní se neradi někam tlačíme. Osobně jsem rád, že jsem součástí něčeho, co mají lidi rádi a přijdou na koncert. Ale nedovedu si představit, že bych stál tam vepředu na Richardově místě. To asi taky není pro každého.
RK: A asi záleží i na egu. Když chce být bubeník nebo basák stejně slavný jako zpěvák, tak tu hořkost jen tak nepřekoná a je jedno, jestli točíš první, nebo desátou desku. Pořád máš pocit, že jsi vidět málo.

Platí, že "noc je symfonie a hvězdy střepy z krás"?

RK: Tenhle verš už zopakovat nemůžu, ale život je pořád poezie. Někdy je to Rimbaud, někdy je to Bukowski, někdy dětská říkačka ze slabikáře. Ale vždycky má své kouzlo.