Další riot grrrls, které riot grrrls nikdy nebyly - i tak nějak by se daly charakterizovat Babes In Toyland z amerického Minneapolis. I ony často bývají zmiňovány ve spojitosti se scénou, která se na začátku devadesátých let vylíhla kolem amerického Washingtonu. Rockerky se od hnutí ale distancovaly a po boku Hole nebo L7 je tak spíše můžeme řadit ke grungeové subkultuře. Právě s frontwoman první jmenované kapely bývá často srovnávána Kat Bjelland, vůdčí žena minneapoliského projektu. Stejná kinderwhore image skutečně vybízí k hledání desíti rozdílů. Rozluštěme si ale tu věčnou hádanku, zda bylo dřív vejce nebo slepice, hned na začátku: dřív byla Kat Bjelland.

A byla to Courtney Love, která k ní vzhlížela a chtěla s ní být v jedné skupině. To si říkaly ještě Sugar Babydoll (později Pagan Babies) a za všechny bývalé projekty všech hudebnic, které by vystačily na samostatný článek, zmiňme tedy aspoň tento. Po třech letech spolupráce, ze které vzešlo jedno demo a o něco více kocovin a dojezdů, Love ale dala své parťačce kopačky s odůvodněním, že už má dost "punkrockového hluku, který je nikam nedostane". A od té doby můžeme datovat věčný ambivalentní vztah této blonďaté dvojice. Všechno špatné je ovšem k něčemu dobré. Odchod Love dal totiž vzniknout jiné kapele - Babes In Toyland. A samozřejmě Hole, ale to už je jiný příběh...

V roce 1987 se k Bjelland přidala basistka Michelle Leon a bubenice Lori Barbero. První studiovka "Spanking Machine" z roku 1990 byla ještě vcelku neškodným počinem, který teprve nastínil zvuk skupiny. O rok později se konala ještě malá předehra v podobě sedmitrackového EP "To Mother" a konečně v roce 1992 to byla druhá dlouhohrající deska "Fontanelle". Poprvé ji kapela nahrávala u velkého labelu a těsně před natáčením ještě baskytaru Leon stihla převzít Maureen Herman. V nahrávacím studiu byl přítomen Lee Ranaldo ze Sonic Youth, který muzikantky znal už ze společného koncertování.

"Fontanelle" nasazuje vysokou laťku už od počátečních tónů. První údery bubnu, trhaná epileptická kytara, několikasekundový prolog, a poté už zvuk rozřízne motorová pila v podobě hlasu Kat. I díky němu je ostatně tvorba Babes In Toyland bezpečně rozpoznatelná a má svůj charakteristický trademark. "Bruise Violet" je temným a dunivým začátkem, tvrdým a plným násilí, přesně odrážejícím atmosféru celé nahrávky. Na žádném jiném albu muzikantky už tak fatálně ponuré nebyly. Hned další track "Right Now" v této poetice pokračuje. Dušičkový výlet do strašidelného lesa doprovázený hřbitovní basou a šepotem frontwoman se v refrénu opět zvrhne v ukřičenou katarzi psychopatky.

Obecně byste si za produkcí "Fontanelle" asi představili spíše muzikantky celé v černém, s halloweenským líčením, sice s tričkem Ramones, ale jinak vyvolávající ducha Freddyho Kruegera. Image tří bludiček, tří vraždících panenek ale také funguje. Další ze specialit alba je "Jungle Train". Song plný jekotu, rozvrzaných nástrojů a jiných neidentifikovatelných zvuků, ale stejně jako se nemůžete odtrhnout od hororu plného krve a hnusu, je něco odpudivě atraktivního i na tomhle nesourodém maniodepresivním opusu. Na tracklistu ovšem zbylo i nějaké to místo na srandičky. V "Handsome And Gretel", brilantní punkové úderovce, zpěvačka tříbí svůj ostrovtip a trénuje si synonyma na ženské pohlavní ústrojí. Melodrama o Love a Kurtovi Cobainovi? Možné to je. Na stranu druhou není třeba si za každou bitch automaticky dosazovat Courtney.

Bjelland je vůbec ve svých textech spíše prokletou básnířkou a mnohé z nich můžeme chápat pouze intuitivně. K těm konkrétnějším patří například "Mother". "Mother! This is my life!" převtěluje se Bjelland do Carrie Whiteové z románu Stephena Kinga, celé zalité prasečí krví, v jedné z písní, na kterou měla při psaní vliv patrně patologická role matky v jejím životě - první ji v pěti letech opustila, druhá, nevlastní si na ní zase vybíjela svůj vztek a bila ji.

Zpěvem přispěla také bubenice Barbero, a to na "Magick Flute". Nemůžou samozřejmě chybět ani drogy, a tak nás tu čeká výsměšné vyprávění o dívce jménem "Pearl", která si ujela na black sugar shit, nebo morální poučení "Spun", že život je tak fajn, když si sjetej, ukončené zoufalou feťáckou prosbou "Now I want out!". Desku uzavírá "Gone", trpký umíráček za ztraceným přátelstvím (že by další symbolika?), "'Cause it's gooooone," v ozvěnách se loučí Bjelland a skupina k dobru ještě přidává střepy z rozbitého skla, snad pro ty, komu by už tak dost nekrvácely uši. Závěr druhé nahrávky Babes In Toyland nemohl být příznačnější...

Album kapele přineslo největší komerční úspěch v kariéře. Zaslouženě. Vcelku úspěšně na něj navázaly v roce 1995 "Nemesisters", které bylo zároveň i jejich posledním. Podle hesla, že v nejlepším se má odejít, aktivní činnost ukončily v roce 2001. Z další tvorby stojí za pozornost projekt Kat Bjelland Katastrophy Wife, který v podstatě pokračuje tam, kde Babes skončily, jen už spoléhá na melodický rock'n'roll a tolik neprovokuje a nešokuje.

Jak již bylo řečeno v perexu, síla "Fontanelle" ale ani po jednadvaceti letech neoslabuje. Tradičnímu punkrocku na ní Babes In Toyland vtiskly svůj jedinečný osobitý zvuk, který i dnes zároveň děsí a fascinuje.