Nalezená živočišnost Ellie Goulding

Nedokázala jsem si dva roky představit, s čím by mohla Ellie Goulding přijít. Debut "Lights" byl křehoučká záležitost, která až na výjimky postrádala výraznost a údernost. I na začátku její cesty byl projev naživo vcelku jalový. A teď? Vykašlala se na kytaru a prosté melodie. Odpoutala se od své všednosti a konečně naplno využila svůj jedinečný hlas. Ellie Goulding natočila sice rozkošnou, příjemnou debutovou desku, ale v porovnání s tou druhou byl prvotní počin totálně bezzubý. Mladá Britka na "Halcyon" konečně ukázala, co v ní dřímá za velký talent.

To, na čem novinka stojí, je její signifikantní hlas. Ten se od všech ostatních zpěvaček odlišuje svou jedinečnou křehkostí a dynamičností. Otevírací song "Don’t Say A Word" začíná skoro až v accapelovém duchu a vygraduje do takových výšin, do jakých se na debutu nedostala ani s jednou písní. A na stejné vlně je to během celého alba. Nejvýraznější song celé desky "My Blood" - euforická popová power balada, opírající se o téměř indiánské intermezzo, by se měla stát další singlem.

Když zpěvačka před vydáním dementovala zprávy, že by se na desce podílel její partner Skrillex, ale že ji svým způsobem ovlivnil, nebyla to slova do větru. Nejcitelněji se její vztah s vyholeným mladíkem projevil na písních "Figure 8" a "Only You". První jmenovaná nabízí hypnotický refrén s prvky dubstepu, ta druhá nabízí zase Skrillexovou vokální šmoulympiádu a také zajímavé gró písně, jež tvoří vybroukaná úvodní část téměř čtyřminutového díla.

Je až k nevíře, jak neskutečně od první desky Ellie Goulding hlasově vyzrála. Už v prvním pojítku k nové kolekci "Hanging On" zpívala tak vysoko, až z toho praskaly okenní tabule. Mimochodem, tato éterická píseň se následně dočkala zpracování, které si fanoušci vyloženě vynutili, a to bez rapového partu Tinieho Tempaha.

Pomalých, cvrlikavých písní je na desce většina, těžko ale vybrat, která dominuje. "Explosions" s operními prvky, která na svém závěru vyloženě exploduje, nebo zasněně poetická, orchestrální "Joy", během které jakoby skákala po nadýchaných nebeských obláčcích. Toto patetické přirovnání, které mi vyběhlo na mysl už během prvního poslechu, se vtisklo i do ostatních písní. A přitom je její snovost vyvážená akurátní dávkou dravosti.

Je mi jasné, že pokud se někdo sžil s debutem "Lights" a netoužil po inovaci, bude zklamán. Uspokojit ho může jen závěr alba, které notně zvolní během posledních tří písní až k téměř ukolébavkovému rytmu v "Dead In The Water". Mimochodem, nepřipadá vám nějak přespříliš podobná "No Need To Argue" od The Cranberries?

Ellie Goulding na albu "Halcyon" prokoukla. Posunula se o obrovský kus dopředu a nabídla vše, co na debutu chybělo. Vymáčkla ze sebe to nejlepší a definitivně ze sebe sloupává tu hloupou nálepku holky od vedle. Album je pestrá směsice různých experimentů, kterých se možná předtím bála. Směsice tak dobře nakombinovaná a poskládaná dohromady, že nezbývá nic než doufat, že se konečně výrazněji prosadí i u nás.