Řekněme si to na začátku otevřeně: Green Day jsou nadnárodní značka, která funguje, a to zatraceně dobře. Hudební hranice překročili už dávno a vstoupili do světa velkého businessu. Víc než ke kapele je třeba k nim přistupovat coby ke globální značce, jako je třeba Nike nebo Adidas. Obří vily nebo soukromé tryskáče k tomu už tak nějak samozřejmě patří. Na kapelu, která se hlásí k punku (no, spíš popu než punku), mává pěstičkami, občas si vystřihne politické gesto a vyhrožuje prezidentovi Spojených států, to není zase tak špatné, nemyslíte?

Každému, kdo má všech pět pohromadě, musí být jasné, že parta kolem Billieho Joe Armstronga už dávno ztratila kontakt s realitou. Stali se malými kolečky v obřím stroji, kterým nezbývá, než se otáčet podle toho, jak mačkají tlačítka páni v oblecích v zasedačkách velkých nahrávacích firem. Na podepsaných smlouvách by mohlo být napsáno cosi jako: "Dělejte, co budeme chtít my, a svět vám bude ležet u nohou." Jak taková symbióza funguje v praxi, bylo zřetelně vidět na jejich posledním pražském vystoupení. Víc než koncert akce připomínala odpolední piknik pro rodiny s dětmi. Umolousaný plyšový medvěd pobíhající po stagi budiž svědkem mých slov. V momentě, kdy se na denní světlo vyloupne album jako "¡Uno!", se už nikdo vlastně nemůže divit.

Po pompézních žánrových odbočkách "American Idiot" a "21st Century Breakdown" se kapela na "¡Uno!" vrací do historie, resp. ke svým punkovějším nahrávkám. Ano, jak lze z názvu vydedukovat, následovat budou "¡Dos!" a "¡Tré!", a to v dvouměsíčních odstupech. Proč byl schválen takový monster projekt, ví jenom kapela sama. Pravdou však je, že druhé "Dookie" bychom tady hledali marně.

"¡Uno!" by se dalo rozdělit na dvě části. První zastupuje např. úvodní "Nuclear Family" nebo "Let Yourself Go". Druhá jmenovaná kope hned na první a doprovodné vícehlasy se zaryjí do paměti na hezky dlouho. Dodejme, že to je patrně nejzajímavější věc, kterou kolekce disponuje. V zásadě se tady bavíme o skladbách, které více či méně ctí historické kořeny. Nelze jim upřít energii a náboj. Současně vytanou na paměti uskupení jako The Damned nebo snad The Clash. To je však pouze pár světlých míst z celého alba.

Do druhé skupiny patří klišovitá "Rusty James" nebo závěrečná "Oh Love." Poslední položka tracklistu začne otravovat ještě dřív, než dozní. Co je však pro všechny skladby společné, je pocit, že už to člověk někdy slyšel. Dejte desce víc poslechů a dojde vám, že to je celé vaření čaje ze sáčku již mnohokrát vylouhovaného. Nakonec vám to v hlavě začne zvonit a rozsvítí se nápis: "Nápady došly!"

Nabízí se otázka: "Co dál?" Jednou z možností je ohlásit rozchod, dát si pár let pohov a pak se s velkou slávou vrátit. Dal bych ruku do ohně za to, že to zabere. Druhou možností je pak táhnout káru dál. Vzhledem k množství peněz a lidí, kteří se na strategii značky Green Day podílí, je velká šance, že hoši od firmy něco vymyslí. Jenže není nic horšího, než když se z kapely stane parodie sebe sama. A jak už je několik let evidentní, a "¡Uno!" to jen potvrzuje, v tomto stádiu jsou Green Day ponořeni až po uši.