Kapel, které spadají do škatulky art rocku, přežily řádově desítky let a fungují dodnes, je poskromnu. Některé z nich, jako třeba Pink Floyd, uhnuly od svého původního směru minimálně, jiné svůj zvuk a potažmo styl modifikovaly ruku v ruce s vývojem jakéhosi gró, které to které období v hudbě panovalo - z "velkých jmen" by sem mohli spadnout třeba Jethro Tull. Nebo Yes. Legendy, které zůstaly legendami i přes občasné nešťastné experimenty. Vývoj, které takové kapely prožívaly, je nejlépe vidět na živých koncertech, které prořezávají všechna tvůrčí období a které máme to štěstí čas od času shlédnout i v matičce Praze (napadá mě i lehce prvoplánové pojítko s pražskou "artrockovou" meccou - Průmyslovým palácem, kam se rádi vracejí i Jethro Tull).

Zpět k tématu. Koncertní šňůra, kterou Yes právě projíždějí, je zasvěcená čerstvému (v pořadí osmadvacátému - počítám-li dobře) albu "Magnification". Jeho výjimečnost nespočívá snad ani ve výkonech kmenových muzikantů, jako v přizvání plnohodnotného symfonického orchestru, který se s kapelou vydal i na koncertní turné. Ponecháme-li stranou polemiky o tom, je-li jeho využití na rockovém pódiu v tomto případě efektivní (například s nedávno zmiňovaným vystoupením Deep Purple s filharmonickým orchestrem by šel jen těžko srovnávat), jedná se v každém případě o čin velkorysý a uznáníhodný. V místech, kde byl orchestr nenahraditelný a kdy jen nepodbarvoval party ostatních nástrojů (těch byla bohužel většina), bylo příjemné pozorovat souhru ryze akustického s plně elektrifikovaným - určitě mezi ně patří jeden ze silnějších momentů večera "In The Presence Of" ("Magnification"). Druhá ukázka z aktuální desky - "Donť Go" - zase posloužila jako případ pravého opaku. Příjemnější osvěžení "tradičních" yesovských aranží než hafo filharmoniků zajistily občasné sólové výstupy muzikantů, za všechny by bylo chybou nezmínit samostatnou kytarovou exhibici Steve Howea, nebo několikaminutové bloky sól v jedné z nejmileji "zamrzlých" skladeb, bezmála třicet let staré psychedelické smršti "Ritual". Na kontaktnosti mezi jevištěm a hledištěm výrazně přispěl i přídavek "Roundabout", kdy všichni sedící vstali a pod pódiem zavařili na poctivý kotel.

Jinak se ve více než dvou hodinách koncertu od pohledu obskurního sdružení typů v elasťákách (Chris Squire), hippie oblečcích (Jon Anderson), pocvokovaných opascích a potítkách (Alan White), intelektuálů jak vysřižených z Katovny (Steve Howe) a filharmoniků ve fracích, objevila i místa, při kterých se méně ortodoxní fandové Yes ponudívali. Zejména druhá třetina utíkala velmi pomalu - nepomohly ani časté upomínky protagonistovy toho, že je to "energie z vesmíru a láska, převážně láska, která vše spojuje a dělá jejich hudbu tím, čím je".

Výkon a nadšení ze hry byly v kontextu již odehraných koncertů Yes obdivuhodné (a s přihlédnutím k faktu, že Jon Anderson ležel ještě odpoledne v nemocnici...) a evidentní je, že nabitý sál Průmyslového paláce odcházel příjemně povzbuzen a potěšen - což se třeba nedá řict o již zmiňovaném koncertě unavených staříků Jethro Tull. Zrovna tak nezbývá než konstatovat, že je dobře, že podobné legendy přežívají a pomáhají osvěžovat dosti zatuchlý svět současných kolegů, nicméně občas připomínají spíše milou procházku skanzenem a víc než uznalé přitakávání vzbuzují úsměv.

Koncertní playlist: Close To The Edge, Long Distance Roundaround, sólový blok Steve Howea, Donť Go, In The Presence Of, Starship Trooper, And You And I, I've Seen All Good People, Ritual, Roundabout

Yes, Průmyslový palác, Praha, 11.11.2001