OK Band patřil nejprve počátkem osmdesátých let ke klasickým zástupcům české nové vlny, poté se stal propagátorem elektronické cesty a po odchodu zpěvačky Marcely Březinové produkoval eklektický a inteligentní pop. Pak se odmlčel. Před časem se opět, i když naprosto nenápadně, objevil na scéně s deskou "Ornament osudu" a nedávno vydal další album "Za škvírou" (recenzi najdete tady). O ní, ale i o současnosti skupiny samotné, jsme v jedné pražské čajovně rozmlouvali s hlavou souboru Vladimírem Kočandrlem a bubeníkem Pavlem Skalou

Docela jste mě překvapili s tím, že jste určili jako místo srazu čajovnu. To se docela vymyká představě o rock'n'popových hudebnících, žijících zhýralým životem.

VK: (s pobaveným úsměvem) Není tady zakouřeno a mají tu dobrý čaj...
PS: Možná je to tím, že jsme o trochu starší. Jako kapele nám už bylo dvacet. A každý se vyvíjí. Stejně jako se vyvíjíš ve vkusu co se týče filmů, knížek a ženských, tak se vyvíjíš i v přístupu k životu. Dneska už se snažíme všechno dělat, aby to bylo v klidu - ne, že bysme nepili alkohol, ale...
VK: ...není děsivější představa, než sedět v noci v nějakém klubu, ve kterém se nedá dejchat a ve kterém je takový bordel, že i když na sebe budeme křičet, nebudeme se slyšet. Tady jsou docela příjemní lidé, vaří tu dobrý čaj, tak proč ne tady?

Pojďme k tématu. OK Band se před časem vrátil na scénu po docela dlouhé pauze, a to rovnou tím, že vydal desku, a pak se teprve začal objevovat koncertně. Co vlastně bylo impulsem k tomu comebacku?

VK: Loni zjara jsme vydali desku, kterou jsme dávali dohromady hlavně my dva s Marcelou, "Ornament osudu". To slovo "osud" v názvu mi teď pěkně leze krkem, kdybychom jí dávali znovu dohromady, byl by to určitě jen "Ornament". Ale to je celkem jedno. V průběhu práce na téhle desce se k nám připojil kytarista Tonda Manda. Byly na ní hlavně předělané staré věci a pár novinek k tomu. Třeba singl "Snad za to může láska", který byl dost úspěšný.

Dobře, vznikla deska, ale ta mohla být klidně jen připomenutím. Jak se objevila myšlenka regulérního návratu?

VK: Každá kapela by měla normálně hrát. Po vydání "Ornamentu" jsme párkrát zkoušeli vystupovat na halfplaybacky někde na diskotékách, ale to fakt není ono. Jenže v té době jsme se teprve hledali. A pak jsem jednoho dne zavolal Pavlovi.

Celkem se ví, co jste po celou tu dobu neexistence OK Bandu dělali vy dva i Marcela Březinová, ale co třeba váš kytarista Tonda Manda? O tom vůbec nic slyšet nebylo...

VK: Já ti řeknu, co dělal předtím, než s náma začal původně hrát v roce 1980. Žil částečně v rouře. Pracoval v ČKD, kde seděl před hromadou šrotu vybaven červeným tlačítkem, který měl stlačit v případě, že by ten šrot padal. To byla celá jeho práce.
PS: Takové živé čidlo.
VK: A on zjistil, že to nikdy nepadá. Takže si našel rouru, do té si dal deku a polštář, vždycky přišel, odpíchnul kartu u píchaček, šel spát, měl tam budíka, vzbudil se na konci šichty a šel zas domů. Takže možná v tom mezidobí to měl nějak podobně. A snad prodával nějaký rybičky...

Teď se ovšem nemůžu neobrátit na Pavla. Bylo řečeno, že k současné sestavě jsi přibyl později. Co způsobilo, že ses rozhodl k OK Bandu, po všech těch tvých minulých působeních - od Luboše Pospíšila a Ivana Hlase, přes Žentour, až po punkové Prohrála v kartách - zase vrátit?

PS: To je taková zvláštní věc. Já jsem samozřejmě "Ornament" slyšel a říkal jsem si, že je to docela dobrý, ale že by bylo možná zajímavý s tím zkusit něco dál. Upřímně řečeno se mi některý písničky, tak jak jsou tam udělaný, moc nelíbí. Vždycky jsem si myslel, že Marcela je dobrá zpěvačka, která těmi svými zvláštními cestami jen nikdy nedošla tam, kam dojít mohla, ale vždycky se mi s ní hrálo bezvadně. Ona má přirozený talent od boha. Je schopná ve studiu nazpívat z fleku písničku, kterou my předtím děláme dva měsíce. Navíc mám pocit, že si docela rozumíme s Vláďo,u co se týče názorů na muziku. V okamžiku, kdy jsme si vyjasnili, že by ta spolupráce neměla být o tom, že vydáme desku a budeme se modlit, že vyděláme peníze, mě to začalo vážně zajímat. Takováhle výchozí pozice snad nebyla v žádné kapele, se kterou jsem hrál předtím. To jest dělat tu muziku prostě tak, jak ji cítíš.
VK: Pavel to řekl, myslím, dost přesně. Naším prvotním cílem není něco, co se bude optimálně hodit třeba do rozhlasových dramaturgií nebo já nevím kam. Naším prvotním cílem je udělat něco, pod co máme chuť se podepsat, co nám připadá jako zajímavá hudba. Prostě natočit dobrou desku.
PS: ...nebo se tomu alespoň maximálně přiblížit.
VK: Jasně, všechno se dá udělat líp. A jsme taky hrozně rádi, když se to někomu líbí, ale to už je jiná věc. Oba se v popmusic už nějaký čas pohybujeme, nejsme sice vševědi, ale už jsme si stačili všimnout, jak je to s takzvaným úspěchem. Že je to souhra nejrůznějších, často bizarních okolností. Rozhodně ne něco, co by mělo jednoho připravit o zbytky zdravého rozumu. Jeden den je a druhý den není. Ale to uspokojení z práce musíš mít hlavně ty a musí přetrvat. Musíš dělat hudbu, která tobě připadá, že pro tebe není nesmyslně vyhozený čas. A když to někoho dalšího zajímá, je to skvělý.

Souvisí s tím i to, že comeback OK Bandu neprovázel žádný mediální boom? Žádné tuny informací o návratu legendy osmdesátých let, blablabla?

VK: Tohle jsme neměli tak úplně ujasněné, když vyšel "Ornament". Když se teď na to zpětně koukáme, přijde nám dost věcí, co tehdy vyšlo, zbytečných. Jakoby bez obsahu. A tomu jsme se u alba "Za škvírou" snažili za každou cenu vyhnout. A navíc, čím víc něco nafoukneš, tím víc to potom splaskne. Lepší je prezentovat věc samotnou, nemaskovat nic pomocí nějaké idiotské image. Navíc v situaci, ve který s Pavlem profesionálně jsme, se najde fůra lidí, která nám ráda dá s radostí lecos sežrat.
PS: Jakýkoliv nadstandardní úsilí se vrátí jako bumerang. A dělat něco s lidmi, který tvoje hudba vlastně vůbec nezajímá, je divný.
VK: Občas zažiješ absurdní situace. Při promu k minulé desce - to nikdy nezapomenu - jsme zavítali do Rádia Morava. Moderátor si evidentně několik vteřin předtím přečetl, kdože mu to tam vlastně přijde, vzal nás rovnou do živého vysílání a položil nám otázku: "No tak dobrý den, OK Band - co jste nám sem přivezli?" Na to se dá odpovědět tak leda "h..." (smích). Promotion by mělo být jako ta hudba, sdělení nějaké informace.
PS: Možná bych předešel i tomu sdělení informace. Člověk zjistí, že první, co by vlastně chtěl, aby mu lidi věřili, je, že jim chce něco sdělit. Že to není jen proto, že vyšla deska a on by z ní chtěl mít nějaký prachy.
VK: Ale není to o tom, že bychom byli apriori proti penězům... (smích)

Když máte v tomhle jasno, máte ujasněné i to, jak tedy novou desku prezentovat? Stanovili jste si nějaké hranice, kam ještě ano a kam už ne?

VK: Chceme hrát živě. Nechceme hrát ani na halfplayback, ani na playback...
PS (se zřetelnou ironií): Ano, to jsme si již vyzkoušeli, bylo to móóóc hezký...
VK: To znamená, že nemůžeme hrát na diskotékách...
PS: ...protože to je zoufalství...
VK: ...protože se to tam nehodí. Pokud bude pro to vhodná situace, tak bychom se rádi podívali příští rok na pár festivalů. Od jara, až ta deska vejde běžným procesem ve známost, bychom chtěli objet nějaké kluby. Živý hraní je důležitý. Když jsme tu desku točili, tak to, co jsme po těch deset měsíců dělali, vznikalo úplně přirozeným způsobem. Stejně tak teď chceme, aby se ty skladby, i když budou na koncertech vypadat trochu jinak, hrály přirozeně, aby získaly nějaký další rozměr.
PS: Bude tam méně elektroniky, aby se nemuselo pořád něco vypínat, zapínat a podle něčeho se držet. Zkrátka aby ta hodina a půl, dvě hodiny, tak nějak samozřejmě plynuly.

To mi připadne docela zajímavé konstatování od kapely, která tady v osmdesátých letech byla průkopníkem elektronické cesty a jako jedna z prvních více používala automatického bubeníka...

VK: Jenže momentálně hrajeme ve složení, které předcházelo těm automatům, a nesmíš zapomenout, že v té době nám bylo kolem dvaceti. To děláš tohle, pak támhleto, pak ti někdo poradí, abys zkusil tohle, pak už nevíš. Až později zjistíš, že je to všechno jedno, že nejlepší je dělat to, co ti přijde na mysl. A musíš se bavit! Hudba má být zábavná! Tím nechci říct, že musí být nutně k popukání - i King Crimson jsou nakonec svým způsobem zábavní a není to ani Maxim Turbulenc ani Děda Mládek.

Jaký vůbec máte názor na tyhle produkty dnešní doby, ať už to jsou všudypřítomné revivaly nebo taneční úpravy notoricky známých písniček? Bavili jste se třeba v kapele o možnosti udělat nějakou coververzi?

PS: Ne, vůbec. Tahle kapela byla vždycky postavena na své tvorbě, a tak to taky zůstane. Nikdy to nebude tak, že protože nemáme co hrát, vypůjčíme si od někoho písničku, protože nás baví... Což je sice fajn, ale ne pro model týhle kapely.
VK: My se ale vůbec netváříme, že na nás nic nemá vliv. Jen nechcem hrát převzatý věci, ale ani něco od někoho vědomě obšlehnout. Přišlo by mi, že jsem tomu někomu něco ukradl a netěšilo by mě to. A co se týče těch revivalů - to jsou všechno marketingová cvičení. Prostě existuje poptávka po nějakém druhu zboží, tak ho někdo vyrobí. To nemá se skutečnou tvorbou nic společného, to je nasycování poptávky po zboží. Existuje poptávka po kovbojské vypalovačce, pod kterou hrají houseové bicí. Tak ji někdo udělá a to je celé.
PS: Teď jsem viděl minulý týden film "Moulin Rouge". Já nemám rád muzikály, ale tohle je muzikál složený ze samých coververzí. Tam semelou všechno - od Nirvany, přes U2 až po Eltona Johna. Ten režisér si z toho prostě udělal pr..l. Vždyť posledních deset let tu nikdo nedělá nic jiného než coververze. A někteří, mám dojem, už dělají coververze sebe sama. Prostě žádná skvělá muzika na přelomu tisíciletí, všichni dělají covery, aby měli ten singl, který by rádia hrála.

Pojďme zpátky k desce. Překvapilo mě, že se na ní podílel DJ Neo. To není zovna mediální hvězda - jak jste na něj přišli?

VK: Měl jsem několik tipů na lidi, kteří se zabývají remixy, a jednou jsem někde seděl s Karlem Knechtlem ze Sony a on mi říkal, že Neo je skvělý. Tak jsem mu zavolal a on to udělal dobře. Ale není to něco, co by nějak určovalo tu desku. Teď třeba budem na dalších remixech spolupracovat i s jinými. Ale je to zajímavý a hlavně šikovný člověk.
PS: My jsme ani nějak prvoplánově nechtěli remix, protože se to teď tak dělá, ale spíš proto, že to je další úhel pohledu. Je to strašně zajímavý, když dokončíš písničku, máš pocit, že je hotová, a někdo to vezme a podívá se na to z jiné strany, protože je o patnáct, dvacet let mladší.
VK: Ale nechceme být upíři. Nechceme si do skupiny nasadit dva dvacetiletý, který to budou aranžovat, a pak se budeme tvářit děsně moderně. Je nám čtyřicet. Můžeme dělat současnou muziku, ale nemůžeme být stylově, intelektuálně a emocionálně na úrovni dvacetiletých.
PS: Když máš v hlavě dvacet let muziky, nemůžeš být taky úplně nezatíženej. Ale když jsme dělali tu desku, říkali jsme si, že by měla být pestrá, pestřejší než "Ornament", který je svou zvukovou podobou až příliš vyhraněný. Tady jsme chtěli, aby to bylo širší. A už jsem slyšel i takové názory, že tam hraje každou písničku jiná kapela (smích). Mě to baví víc, přistupovat k muzice bez předsudků. Nejen tak, že když jsme Rolling Stones, máme k dispozici dvě kytary, basu, bubny a Jaggera...
VK: Opakem je takový David Bowie. Střídá celou svou kariéru nejrůznější styly, ale když si sedneš a zahraješ si to na kytaru, jsou to v podstatě pořád ty samý písničky. Přitom jednou to je lízlý německou alternativou z konce sedmdesátých let, podruhý americkým funky. Podle toho, jaké má zrovna spolupracovníky. Někdy mám pocit, že to rozpětí až trochu přehání. On asi tak trochu tím upírem je. Ale je skvělej. A naše deska je, já se to slovo nebojím říct - asi je eklektická. Jsou tam na sebe naroubované velmi odlišné zvukové modely. Líbí se nám St. Germain, Moby i staří Stranglers.
PS: Jinak. Kdybychom na to tak nespěchali, budeme ještě rok sedět, od každé písničky uděláme ještě dvě, tři aranže, a pak budeme dva měsíce sedět a poslouchat, která zrovna by na desce měla být. Slyšel jsem, že třeba Peter Gabriel dělá od každé písničky tři až pět aranží. Což je úžasný. Jenže my nemáme čas se každým nápadem zabývat tak dlouho.
VK: A navíc, jednoho dne toho musíš nechat nebo zjistíš, že už točíš jinou desku.
PS: Vždycky jsou dva póly - jestli to má být promyšlené a propracované, nebo jestli má být zachycené to "Teď".

Na závěr tradiční dotaz, vzhledem k tomu, kam je tento rozhovor. Jaký je váš vztah k internetu jako médiu. Čtete MusicServer nebo jiná hudební nepapírová periodika?

VK: MusicServer čtu, i kdybych nechtěl (smích), protože mě na něj odkazují různé spolupracovnice ve firmě. Ne, zajímá mě to a je to asi logické - je to nové médium, které má docela dobré výsledky. A internet... Vzhledem k tomu, že se oba pohybujeme v hudební branži, používáme ho denně. Máme teď i nové webové stránky. Design vychází z obalu alba "Za škvírou", který jsem dělal společně se dvěma mladými výtvarníky z Brna, jmenují se Tomáš Tuč a Michal Bečka. Tomáš třeba dělal obal poslední desky Here, který se mi hrozně líbí, a proto jsme ho i oslovili. Chceme, aby tam byly aktuální informace, něco z minulosti, vzorky nahrávek, fotky na stažení a kontakty, ale aby se tam postupně objevovaly i materiály, které nejsou jinde k dosažení. Nechcem tam dávat tuny veteše typu, co rádi jíme a podobně. Ale třeba jsme kdysi dávno dělali s Jardou Riedelem rozhovor, který jsme dělali několik let, a který byl nakonec tak rozsáhlý, že nešel nikde otisknout. Tak ten by se tam třeba mohl objevit...
PS: Já hlavně vždycky něco na internetu hledám, až zjistím, že jsem někde úplně jinde a že jsem úplně zapomněl, co vlastně hledám. Ale vážně. Už jsme se bavili o tom, jak budem dělat další desku. Zjistili jsme, že spoustu času ušetříme tím, že já budu mít doma počítač se stejným programem, jako má Vláďa. Já si své věci, programy rytmiky a podobně, budu dělat doma a nebudu muset ten čas trávit u Vládi ve studiu a žrát mu jeho čas, kdy on si dělá zase svoje. Pak si to po síti vyměníme. Internet je prostě prostředek komunikace.