S novými bluesovými nahrávkami to má recenzent těžké. Jsou v podstatě stejné jako desítky jiných a nepřináší většinou nic nového. Jenže! Od blues se také nečekají žádné novátorské postupy ani notná dávka progrese. Od bluesového alba se čeká, že při jejím poslechu uroníte slzu, rozesměje vás, ale nenechá vás chladnými. Blues se poslouchá srdcem, ne hlavou, s tím je nutné k němu přistupovat. Naprosto zásadní je tedy pocit, který k vám umělec skrze nahrávku pošle. A zda vůbec nějaký vyvolá. Robertu Crayovi se to v minulosti povedlo již několikrát. Je ovšem otázkou, zda se mu to povedlo i na podvacáté.

Vydat dvacet nahrávek, za kterými si bude interpret stát, je obdivuhodný výkon. Za jeho přibližně pětatřicetiletou kariéru se snadnými počty dopočítáte, že Cray vydával více jak jedno album za dva roky. To je velmi slušný výkon. Kvalita však nikdy výrazně neklesala a Cray si vybudoval status předního amerického bluesmana, co nevidět legendy žánru. "Nothin But Love" je tedy velmi očekávaným dílem.

Novinka se nese v duchu tradičního blues a soulu, jehož téměř dokonalou kombinací se mistr na začátku osmdesátých let proslavil. Tento rodák z Columbusu své tamní kořeny nezapře, a i když inspiraci hledal u B.B. Kinga či Jimiho Hendrixe, která je taktéž patrná, stále je cítit spíše chicagskou scénu pod vlajkou Howlin' Wolfa, Muddyho Waterse, Bo Diddleyho, nejvíce pak je znát škola Buddyho Guye, ke kterému má stylově velmi blízko. "Nothin But Love" není odlišná od minulých řadovek, ale oproti posledním albům působí neuvěřitelně kompaktně a je vyzbrojena obrovskou vnitřní silou, přesně tak jak to bývalo u nahrávek starých bluesmanů.

Robert Cray má krásný sytý hlas, který vás odzbrojí hned v úvodní "Won't Be Coming Home" a v kombinaci skvělého doprovodného bandu jde o překrásný kousek. Vrcholů má deska hned několik. Největším kouzlem disponují právě úvodní dvojice "Won't Be Coming Home" a "Worry". Mým osobním favoritem je však úžasně procítěná "Blues Get Off My Shoulder" s neodolatelnou kytarou a překrásným textem. Je to jedna z nejlepších žánrových věcí, jakou jsem kdy slyšel.

Někdy však Cray přece jen mírně uhne od svého tradičního blues/soulu a zamíří až k vodám jazzu, viz skladba "I'll Always Remember You" s typickými jazzovými postupy a zřejmým feelingem. A i na tomhle bojišti se cítí ve své kůži a skladba šlape, jak má. Vyzdvihnout musím ještě baladu "I'm Done Cryin'", která svou hloubkou a krásným kytarovým sólem musí potěšit každou, byť jen lehce bluesově smýšlející duši. Robert Cray Band překvapil vyrovnanou, silnou nahrávkou, která v rámci diskografie okupuje nejvyšší příčky. Blues je jako víno, čím starší umělec, tím lepší hudbu produkuje. Asi na tom něco pravdy je, když B.B. King kdysi prohlásil, že ke kvalitnímu blues vede cesta lemovaná zkušenostmi, dobrými i špatnými, a ty je třeba léty získávat.

Pokud si chcete tuto úžasnou hudbu poslechnout naživo, máte jedinečnou šanci, neboť Robert Cray 8. října navštíví pražský Lucerna Music Bar a představí zde nejen staré fláky, ale i písně z této povedené novinky.